V čem chodíme oblečeni v prérii

Přišlo emailem

Názory zde uvedené se nemusí nutně shodovat s názory vydavatele Zvědavce.

V čem chodíme oblečeni v prérii

Jiří Valtr( více o autorovi > )

11.4.2005

Šaty dělaj člověka, zpívával zpěvák v naší rodné zemi a pro moje rodiče to bylo zažitou zásadou už předtím, pro prarodiče taky, a kdybych měl tu spjatost vyjádřit ještě výrazněji, tak bych neopomněl i další moje předchůdce.

Konkrétně můj táta: Kravatu měl každý den, i při šití, a v neděli se pravidelně vyfešákoval do obleku, a když třeba ve všední den šel k někomu na návštěvu, zase byl v obleku. Tvrdíval, že překročení cizího prahu je pro příchozího prubířským kamenem, a aby v té zkoušce obstál, musí vnést sám sebou, ještě než promluví, jinou úroveň, než jaká je pravděpodobná u domácího.

Já jsem z těch zásad poněkud slevil, vlastně moje doba, i když pojem šaty dělaj člověka byl a je v mém životě poplatný nadále a filozofie z toho vyvěrající také. Řečeno jednodušeji: Oblékám se podle situace: druh látky, střih i barva mají svá opodstatnění. I závislosti. A s takovým náhledem i návykem jsem přišel do prérie.

Když jsem čekal v Torontu na letadlo, které mě mělo poprvé dopravit do Edmontonu, nestačil jsem zírat. Čekající dav na to letadlo se modral neopranými džinami, jakož i prošívanými košilemi, o nichž jsem se později dozvěděl, že jsou v tovarnách a na stavbách košilemi pracovními, a o botách se zaschlým blátem, čouhajícím zpoza podrážek, ani nemluvě. Jiný emigrant mi zvěstoval, že se jedná o "rodeáky", a zatvářil se jako obhájce po pronesení zvláště zdařilé řeči. Protože jsem o hopsání na neosedlaných hřbetech zvířat s úděsnými výrazy v očích věděl tehdy žalostně málo, okřikl jsem se v duchu: Ztichni, křupane z Hané, nerozumiš temu!

...pokračování

Článek je zařazen do placeného obsahu a není zobrazen celý. Z původních 784 je zobrazeno pouze 377 slov. Chcete-li číst celý článek, musíte být zaregistrován a mít předplatné.

Známka 0.0 (hodnotilo 0)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole (1-výborný, 5-hrozný)