Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Přišlo emailem

Názory zde uvedené se nemusí nutně shodovat s názory vydavatele Zvědavce.

Moskit

Dragon( více o autorovi > )

12.11.2004

Řízená střela Moskit je výrobkem ruské strojírenské konstrukční kanceláře Raduga (MKB Raduga, tj. Mašinostrojitělnyje Kontruktorskoje Bjuro Raduga) z města Dubna a je určena pro ničení vojenských lodí konvenční nebo jadernou hlavicí. V označování ruských zbraní (a raket zvláště) panuje značný chaos (existuje důvodné podezření, že SSSR tento chaos vytvořil zcela cílevědomě, aby ztížil západním zemím orientaci ve své výzbroji), takže Moskit je znám pod mnoha názvy, což ještě komplikuje skutečnost, že existuje několik variant rakety.

Základní verzí je střela startující z hladinových plavidel (torpédoborců, fregat či raketových člunů), která má výrobní označení 3M-80 Moskit, zatímco ruské námořnictvo ji nazývá P-270 Moskit. Dále vznikla modernizovaná verze 3M-80M Moskit-M čili 3M-82 Moskit-M, která se vyznačuje vyššími výkony, a obě verze jsou nabízeny i pro export jako Moskit-E, resp. Moskit-MVE. Všechny se v kódu NATO nazývají SS-N-22 Sunburn (zkratky znamenají Surface-to-Surface, Naval, tedy střela země-země, námořní).

Kancelář Raduga vyvinula i leteckou verzi, známou jako Ch-41 Moskit. Ruské ozbrojené síly ji však do výzbroje nezařadily a střela byla uvolněna pro export pod komerčním názvem ASM-MSS (Anti-Ship Missile Moskit System). Kód NATO pro leteckou verzi není znám (pravděpodobně ani neexistuje). Podle některých zdrojů byla vyvinuta i varianta pro pobřežní obranu, která startuje z pozemní rampy, ať už statické nebo pohyblivé, a údajně se pracovalo (nebo snad pracuje) i na ponorkové obměně, která by měla být uzavřena v hermetickém pouzdru, aby mohla být odpálena zpod vodní hladiny.

Moskit je poměrně velká střela; na délku měří 9385 mm (základní Moskit), popř. 9745 mm (Moskit-M). Trup má průměr 0,76 m, rozpětí se složenými křídly je 1,3 m a s rozloženými 2,1 m. Startovací hmotnost je 4150 kg pro standardní Moskit, resp. 4500 kg pro Moskit-M, z čehož 320 kg tvoří bojová hlavice. Ta může být buďto konvenční (kumulativní-tříštivá), nebo nukleární o výbušném ekvivalentu 200 kilotun TNT (puma shozená na Hirošimu měla ekvivalent 20 kilotun). Dolet střely je poněkud diskutabilní a různé zdroje se v tomto ohledu značně liší; pro základní Moskit se udává 90 až 120 km, pro Moskit-M cca 160 km. Letecká varianta Ch-41 může mít ještě větší dolet, což však závisí na výšce vypuštění; jako maximální hodnota se udává 250 km, ale střela může být opatřena i přídavnou palivovou nádrží, s níž vzrůstá účinný dolet snad až na 300 kilometrů.

Profil letu je následující: Střela odstartuje pomocí raketového motoru na tuhé pohonné hmoty, s nímž dosáhne výšky asi 20 m nad hladinou moře a rychlosti Mach 1. Poté se spustí hlavní pohonné jednotky, což jsou čtyři náporové motory, které Moskitu mohou udělit rychlost až Mach 3. V první fázi letu je střela naváděna inerciálně do prostoru, kde by se mělo vyskytovat cílové plavidlo. Ve vzdálenosti asi 50 km od předpokládané pozice cíle je poprvé spuštěn palubní radiolokátor rakety, který pátrá po cíli. Jakmile jej nalezne, radar se opět vypne, střela upraví svůj kurz, klesá do výšky asi 5 až 7 m nad hladinu a letí rychlostí asi Mach 2,2 až 2,5 (čili 2600 až 2975 km/h). V té chvíli už střelu pravděpodobně zachytily radary lodí, na které útočí, a v nejbližších okamžicích ji začnou postřelovat obrannými raketami. Radar Moskitu se podruhé spouští ve vzdálenosti 5 až 7 km od cíle a pracuje až do zásahu. V této fázi může Moskit provádět úhybné manévry s přetížením až 15 g, aby unikl systémům blízké obrany, což jsou rychlopalné kanony na lodích a některé menší obranné rakety. Některé prameny dokonce uvádějí, že Moskit je vybaven elektronickými rušičkami a vrhači klamných cílů pro zmatení obranných radarů lodí. V každém případě je jisté, že Moskit sám je velice odolný proti nepřátelským rušičkám, a v případě extrémně silného rušení se dokonce může zaměřit na zdroj tohoto rušení! Ve vzdálenosti asi jednoho kilometru od cíle Moskit zrychluje na Mach 3 (3570 km/h), klesá na úroveň 3 m nad hladinu moře a v této výšce také zasahuje cíl.

A nyní už k některým tvrzením, která se ke střele Moskit vztahují.

Tvrzení: Moskit je unikátní a jedinečná zbraň.

Moskit byl oficiálně zařazen do výzbroje ruského námořnictva v roce 1983 a v té době na světě skutečně neexistovala protilodní zbraň s obdobnými výkony. Avšak situace se od té doby podstatně změnila. V Rusku vznikly dva typy protilodních raket, které se Moskitu přinejmenším vyrovnají a v řadě aspektů jej dokonce předčí. Tyto střely jsou nejznámější pod jmény Jachont (další názvy 3M-55, P-800 Oniks, Ch-61, kód NATO SS-N-26) a Alfa (další názvy 3M-51, P-900, Club, kód NATO SS-N-27). Za nejlepší protilodní zbraň dneška se pokládá rusko-indická střela BrahMos, která dopraví 300 kg hlavici na vzdálenost 300 km rychlostí Mach 2,5 až 2,8 a má charakteristiky stealth; je tedy velice obtížně zjistitelná pro nepřátelské radary, což činí obranu proti ní extrémně komplikovanou. Moskit nicméně stále představuje vážnou hrozbu pro všechna válečná plavidla, i když v tom už není unikátní.

Tvrzení: Západ nemá zbraň, která by se Moskitu vyrovnala.

To je sice pravda, ale ve skutečnosti je to jen část pravdy. Může to znít zvláštně, ale Západ takovou zbraň nemá prostě proto, že ji nepotřebuje. Vysvětlením jsou odlišné vojenské doktríny USA a Ruska, resp. dřívějšího SSSR.

Základním prvkem vojenské moci USA jsou bojové skupiny letadlových lodí (CBG, Carrier Battle Group). Každá taková skupina je sdružena kolem jedné letadlové lodi, která nese na palubě cca 80 letounů. Skupinu dále tvoří dva až tři křižníky s řízenými střelami, dva až tři torpédoborce, dvě protiponorkové fregaty a dvě útočné ponorky s nukleárním pohonem. Tato sestava může kontrolovat vzduch, moře i zemi v poloměru 1000 kilometrů. Když jsou zahájeny regulérní válečné operace, poloměr této kružnice se zvětšuje na 1500 kilometrů, a Američané mohou bez problémů udeřit ve vzdálenosti přes 1800 kilometrů (tedy tisíc námořních mil) od letadlové lodi.

CBG představuje ohromný vojenský potenciál a disponuje stejnou palebnou silou jako celé pozemní síly Velké Británie! Spojené státy mají 12 takových skupin. Dvanáct! Všimněte si, že kdykoli někde na Zemi dojde k nějaké politické nebo vojenské krizi, za pár dní dorazí do oblasti letadlová loď se svým doprovodem a začne se "nenápadně" ukazovat. S trochou nadsázky se říká, že CBG jsou audiovizuální vyjednávací pomůckou amerického prezidenta: "Vidíte tu letadlovou loď a slyšíte, co říkám?" :-)

Rusko (a dříve SSSR) má odlišnou globální strategii. Jejím základem jsou "kosmické síly", jak Rusové nazývají mezikontinentální balistické střely, v nichž měli vždy výrazný náskok, což dokládá i nejmodernější ruská balistická střela Topol-M. Jádrem ruského námořnictva tedy nejsou letadlové lodě (Rusové mají tak jako tak jen jednu), nýbrž nukleární ponorky s balistickými raketami. Všechny ostatní lodě jsou brány jen jako doprovod ponorek, podobně jako americké lodě se dělí na nosiče letadel a ty, které je mají chránit.

Rusové jsou si samozřejmě dobře vědomi převahy amerického námořnictva, a tak vyvíjejí stále výkonnější protilodní střely, které by v případě války mohly letadlové lodě a jejich doprovod vyřadit. Naproti tomu Američané nemají potřebu takové rakety stavět, protože by je jednoduše neměli po kom střílet. Žádná země nemá loďstvo, které by se mohlo tomu americkému vyrovnat, a tak se Západ spokojuje s průměrnými, podzvukovými protilodními střelami, jako je americký Harpoon nebo francouzský Exocet. A jak názorně předvedla válka o Falklandy v roce 1982, i podzvukový Exocet může být pro obranné systémy plavidel zatraceně tvrdým oříškem.

Diskuze

125 příspěvků ( 125 nových)