Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

O Íránu, Iráku, Demokratech a globálních změnách

Interview s Noamem Chomskym

Michael Shank( více o autorovi > )

22.3.2007

V září roku 2005 byla uzavřena významná dohoda, ve které Severní Korea souhlasila s omezením svých programů na obohacování a kompletní jaderné výstavby. Dohoda byla postavena na tom, že Spojené státy měly na oplátku ukončit hrozby útoku a začít plánovat zajištění lehkého vodního reaktoru. Bushova administrativa to ale okamžitě rozvrátila. Lépe řečeno uzavřeli mezinárodní konsorcium, které lehký vodní reaktor navrhovalo, což bylo vyjádřením názoru „my s touto dohodou nesouhlasíme“. O pár dní později začalo docházet k útokům na peněžní transakce v různých bankách. Bylo to načasováno tak, aby bylo dáno jasně najevo, že Spojené státy nehodlají obnovit vztahy a přistoupit ke svým závazkům. To bylo tímto tedy koncem zářijové dohody.

Nyní se vrací zpět, je to otázkou uplynulých pár dnů. Prezentace v amerických mediích, typická pro vládní stranu, je taková, že Severní Korea je nyní trochu více přístupná k přijetí zářijové dohody. Je zde tedy trochu optimismu. Pokud se podíváte přes Atlantik do Financial Times na hodnocení těch samých událostí, tak zde poukazují na to, že angažovaná Bushova administrativa (to je taková jejich fráze) potřebuje nějakou formu vítězství, tedy to může být ochota k posunu v diplomacii. To je podle mého názoru více než přesné, pokud se podíváme do pozadí.

Ale zde je minimum optimismu. Když se ohlédnete zpět a Severní Korea je hrozné místo, o tom není pochyb, tak v této otázce jsou celkem rozumní. Je to něco jako oko za oko. Pokud jsou Američané ústupní, Severní Korea začne také být ústupná. Pokud jsou Američané nepřátelští, Korea se také stane nepřátelskou. Celkem dobře to posoudil Leon Sigal, který je jedním z předních specialistů na toto téma v nedávném vydání Current History. Ale to byl celkový pohled, teď jsme na místě, kde může být smír s Koreou.

Je to mnohem méně závažné pro Spojené státy než pro Írán. Upřímně si nemyslím, že Íránská otázka má mnoho společného s jadernými zbraněmi. Nikdo neříká, že Írán a ani nikdo další by neměl mít jaderné zbraně. Ohniskem na Středním východě je ale na rozdíl od Severní Korey to, že je to světové centrum energetických zdrojů. Původně byl pod vlivem Velké Británie, poté Francie, ale po druhé světové válce se dostal do vlivu Ameriky. Kontrola energetických zdrojů na Středním východě je tím hlavním bodem americké zahraniční politiky. Není to otázkou výběru, jak lidé často říkají. Jakmile je ropa v mořích jde to kdekoli. Když by ve skutečnosti Spojené státy nevyužívali ropu ze Středního východu, strategie by byla stejná. Když bychom zítra přestoupili na solární energii, byla by stejná strategie zachována. Jen se podívejte na vnitřní záznamy nebo jejich logiku, problémem je vždy kontrola. Kontrola je zdrojem strategické síly.

Dick Cheney myslím v Kazachstánu prohlásil, že kontrola nad ropovodem je „klíčem k zastrašování a k vydírání“. Pokud máme kontrolu nad ropovodem je to nástroj k benevolenci. Pokud mají jiné státy kontrolu nad zdroji a distribucí energie, pak je to nástrojem k zastrašování a k vydírání přesně jak řekl Cheney. Tomu se rozumělo už dříve, krátce po druhé světové válce, kdy George Kennan poukázal na to, že pokud budou Spojené státy ovládat zdroje Středního východu, bude to mít sílu veta nad jeho průmyslovými rivaly. Měl na mysli zejména Japonsko, ale vyznělo to všeobecně.

Jiná situace je Írán. Je to část hlavního energetického systému.

Shank: Tedy když se Spojené státy rozhodují o potenciální invazi, tak myslíte, že je to předpoklad k získání kontroly? To je to, co by Spojené státy získali útokem na Írán?

Chomsky: V případě Íránu je zde několik problémů. Jedním je to, že je nezávislý a nezávislost není tolerována. Někdy to bývá na vnitropolitickém poli nazýváno úspěšným vzdorem. Vezměte si Kubu. Valná většina americké populace by byla pro obnovu diplomatických vztahů s Kubou. A dokonce i část obchodního světa by byla také pro. Ale vláda to nepovolí. Je to připisováno voličům z Floridy, ale nemyslím si, že je to uspokojivým vysvětlením. Řekl bych, že to má něco společného s událostmi ve světě, které jsou nedostatečně pochopeny. Mezinárodní záležitosti jsou řízeny jako mafie. Kmotra nenechává chladným neposlušnost, dokonce ani od drobného živnostníka, který neplatí výpalné. Měli byste být poslušní, jinak může dojít k tomu, že přestanete poslouchat jiné a rozšíří se to na důležitá místa.

Když se podíváte zpět, co bylo hlavním důvodem útoku na Vietnam? Nezávislý rozvoj může být virem a ten může infikovat druhé. Tímto způsobem to bylo podáno Kissingerem, který narážel na Allende v Chile. Vztahy s Kubou jsou popsány ve vnitropolitických záznamech. Arthur Schlesinger, který prezentoval nastupujícímu prezidentovi Kennedymu studii o Latinské Americe, napsal, že nebezpečím je šíření Castrových názorů o převzetí záležitostí do vlastních rukou, které apelují na ostatní, trpící stejným problémem. Interní zprávy později obvinily Kubu z úspěšného vzdoru americké politice, sahající až o 150 let zpět k Monroeově doktríně – a to nelze tolerovat. Je to tedy určitý druh závazku státu k zajištění poslušnosti.

Zpět k Íránu. Není to jen kvůli tomu, že má bohaté zdroje a tvoří část hlavního světového energetického systému, ale také vzdoruje Spojeným státům. Spojené státy mu jadernou energii pomáhaly rozvíjet. Velmi podobné programy, které jsou dnes považovány za hrozby, byly v sedmdesátých letech, kdy byl u moci Šáh, sponzorovány americkou vládou, Cheneyem, Wolfowitzem, Kissingerem a dalšími. Pak ale Íránci svrhli Šáha a drželi po stovky dní americké rukojmí. Spojené státy okamžitě zareagovaly a jako trest Íránu začaly podporovat Saddama Hussaina a jeho válku proti Íránu. Kvůli íránskému vzdoru Spojené státy v trestání hodlají pokračovat. Je to samostatným faktorem.

Diskuze

27 příspěvků ( 27 nových)