Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Případ s holicím strojkem

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

2.11.2000

V pondělí jsem jako obvykle odcvičil svou sérii a ve společné umývárně jsem se oholil. Tu umývárnu nutno trošku popsat. Představte si místnost deset krát osm metrů, po stranách zrcadla a řada umývadel vsazených do dřevěné desky. Po cvičení tam chodí všichni. Někdy, zvláště ráno před začátkem práce a odpoledne po jejím skončení, tam bývá tak plno, že stěží najdete volné umývadlo.

Nosím vousy, takže holení pro mě spočívá v pouhém přitřižení, k čemuž používám holicí strojek. Je to dosti drahý (a téměř nový) holicí strojek v pěkném pouzdru, zapojitelný do sítě, k tomu navíc vybaven i vlastním akumulátorkem (zřejmě pro případ ztroskotání na pustém ostrově) - dárek to k vánocům. Dokončil jsem holení, odešel do šatny, převlékl se a odešel.

Uběhly tři dny. Přišla středa a já, jako obvykle zamířil do fitnes klubu. Při převlékání jsem si uvědomil, že holící strojek nikde nemám. Nedokázal jsem si ale vůbec vzpomenout, kdy jsem měl holicí strojek naposledy v rukou - zda jsem ho z umývárny odnesl a vytrousil z tašky někde cestou, nebo zda jsem ho nechal v umývárně. Volal jsem domů, jestli tam strojek je. Nebyl. Poslední možnost, která mě napadla, byla zeptat se služby, která dohlíží na provoz mužské šatny, třeba někdo strojek našel a zanechal jej tam. Ale jako z udělání jsem službukonajícího muže nemohl najít. Co dělat, smířil jsem se s tím, že strojek už zřejmě neuvidím.

Po obvyklých procedurách jsem vešel do umývárny ke svému oblíbenému umývadlu v rohu. A tam, v košíku na mužskou kosmetiku (pozornost klubu) všem na očích ležel můj holicí strojek. Zkontroloval jsem ho. Nechybělo nic, ani kartáček na jeho čištění.

Za tu dobu (od mé poslední návštěvy) prošlo umývárnou určitě nejméně tisíc lidí. Co bylo snazší, než si strojek odnést s sebou při odchodu z umývárny? Nikdo by si toho nevšiml, protože nikdo nekontroluje, co si lidé do umývárny přinášejí a z ní odnášejí. Přesto se tak nestalo.

Napadlo mě, co víme o lidech, které denně potkáváme v různých klubech a jiných více méně anonymních místech. Potkáváme je, aniž je zdravíme, aniž se na ně usmějeme.

Hřejivý pocit se mě ještě drží. Ne z nalezené věci, ale z chování anonymních lidí, z toho, že se zachovali tak, jak se zachovali, ačkoliv se zcela beztrestně mohli zachovat právě opačně. Možná to s lidským rodem ještě není tak špatné...

Diskuze

0 příspěvků ( 0 nových)