Ztraceni v ghettu

Theodore Dalrymple

25.2.2017 Zajímavé knihy Témata: Zajímavé knihy 5347 slov

Západní svět pronásleduje strašidlo: spodina společnosti.

Tato spodina není chudá, přinejmenším bráno mírou, která platila po většinu dějin. V té či oné míře se nachází v každé západní společnosti a podobně jako každá společenská třída i ona těží z rozsáhlého nárůstu všeobecného bohatství za posledních sto let. V některých ohledech se skutečně těší takovým vymoženostem a takovému pohodlí, jaké by římskému císaři či absolutnímu monarchovi vyrazily dech. Není nikterak politicky utlačována; může svobodně dávat najevo, co má na srdci, ani nemá strach, že o půlnoci někdo znenadání zaklepe na dveře. Přes to všechno je její existence zoufalou prázdnotou doprovázenou beznadějí, jež je vlastní právě jen jí.

Pracuji jako lékař už celé desetiletí v rušné nemocnici v jedné britské chudinské čtvrti a také v nedalekém vězení, a proto jsem měl privilegium život této spodiny pozorovat zblízka. Hovořil jsem s bezmála deseti tisíci lidmi, kteří se pokusili (byť někdy jen chabě) o sebevraždu, a každý mi vyprávěl příběhy čtyř či pěti dalších lidí ze svého okolí. A tak už jen z tohoto zdroje mám informace o životech nějakých padesáti tisíc lidí, o životech téměř bez výjimky ovládaných násilím, zločinem a úpadkem. Můj vzorek je samozřejmě omezený, jako musí zákonitě být omezený každý vzorek vycházející z osobní zkušenosti, ale rozhodně není zanedbatelný.

Působil jsem také jako lékař v nejchudších oblastech Afriky, Tichomoří a Latinské Ameriky, a tak neváhám prohlásit, že ve srovnání s těmito oblastmi světa je mentální, kulturní, citové a duchovní zbídačení spodiny západní společnosti na té nejhorší úrovni.

Jako lékař samozřejmě musím jednat s každým pacientem jako s individualitou. Těžko by to šlo jinak. Když hovořím s lidmi o těch nej intimnějších podrobnostech jejich života, sotva je mohu považovat za něco jiného než za vědomé konatele, tedy v podstatě za stejné lidi, jako jsem já sám.

Přesto se časem objevují jisté stereotypy chování - v případě této spodiny téměř výhradně sebedestruktivní. Den co den slýchám o stejném násilí, o stejném zanedbávání a týrání dětí, o stejných rozpadajících se vztazích, o stejném šikanování zločinci, o stejném nihilismu a stejném tupém zoufalství. Pokud je každý člověk ve své individualitě jedinečný, odkud se toto chování bere?

Odpovědí zjevně nebude ekonomický determinismus, jenž vyznává bezvýchodný kruh chudoby. Nejenže tato spodina není chudá, ale miliony mnohem chudších lidí na světě se teprve nedávno vymanily z bídy - například v Jižní Koreji. Pokud by z chudoby neexistovalo východisko, dodnes bychom žili v jeskyních.

Mnoho nám nepomohou ani genetický či rasový determinismus. Pro americké čtenáře bude nejspíš překvapením, že většina britské spodiny je bílé pleti a že se u ní projevuje stejná sociální patologie jako u černé spodiny v Americe - samozřejmě z velmi podobných důvodů. Genetika navíc může jen sotva vysvětlit takový fenomén, jako je od poloviny 20. století v dějinách dosud nevídaný masový přírůstek nemanželských dětí.

Rovněž je příliš přeceňována role, kterou při nárůstu (pokud je toto slovo vhodné) spodiny sehrává sociální stát. Jeho role může být nanejvýš nutnou podmínkou: nárůst spodiny umožňuje, ale nikoli nevyhnutelně. Sociální státy existují už dlouho, aniž by se u nich vyvinula takováto moderní spodina společnosti. Nepochybně bude třeba přidat ještě špetku něčeho jiného.

Takovou drobnost můžeme najít v říši názorů. Lidské chování se nedá vysvětlit bez ohledu na význam a záměry, které lidé přisuzují tomu, co dělají nebo co zanedbávají. Každý člověk má nějaký Weltanschauung, nějaký světonázor, ať už si toho je či není vědom. A právě názory mých pacientů mě fascinují - a upřímně řečeno - i šokují, neboť právě ony jsou zdrojem jejich utrpení.

Jejich názory se projevují dokonce ve způsobu vyjadřování. Zarážejícím příkladem je četnost výrazů, které je staví do pasivního postavení. Alkoholik vysvětlující své špatné chování v opilosti řekne: „To pivo se ve mně prostě zbláznilo.“ Narkoman závislý na heroinu vysvětluje, proč sáhl po stříkačce: „Heroin je všude.“ Jako by pivo opilo onoho alkoholika a heroin se narkomanovi sám vstříkl do žíly.

Jiná vyjádření mají jednoduše ospravedlňující funkci, popírají jednání činitele a jeho osobní zodpovědnost. Vrah tvrdí, že ten nůž se „do něj zabod“ nebo že „ta pistole vystřelila“. Muž, který bije svou milenku, tvrdí, že „dostal záchvat“ nebo že „už to neudržel“, jako by byl obětí nějakého druhu epilepsie, z níž ho má lékař za povinnost vyléčit. A dokud léčba nezačne, může samozřejmě dál svobodně týrat svou družku - taková činnost má pro něj jisté výhody -, přičemž je bezpečně přesvědčen, že skutečnou obětí je on sám, nikoli jeho družka.

Začal jsem odhalování této nepoctivosti a tohoto sebeklamu považovat za základ své práce. Když mi někdo začne vysvětlovat své asociální chování slovy, že se nechá snadno svést, zeptám se ho, jestli se někdy v životě nechal tak snadno svést také ke studiu matematiky či konjunktivů francouzských sloves. Dotyčný se bez výjimky začne chechtat, najednou mu dochází absurdita jeho slov. A skutečně i často uzná, jak nesmyslné toto předstírání celou dobu také bylo, a někdy i to, že mu z něj plynuly určité psychologické a sociální výhody.

Představa, že člověk není konatel, ale jen bezmocná oběť okolností či nějakých rozsáhlých okultních sociologických či ekonomických sil nepřichází sama od sebe jako nevyhnutelný průvodní jev zkušenosti. Naopak, teprve za extrémních okolností člověk přijímá bezmoc stejně jako přijímá modré nebe. Jednání je naopak společnou zkušeností nás všech. Ve skutečnosti dobře víme, že naše vůle je svobodná a že záleží jen na nás, jak dalece ji využijeme.

Opačnou představu však donekonečna propagují intelektuálové a vzdělanci, kteří ji samozřejmě nevztahují na sebe, ale jen na ty druhé, kteří neměli takové štěstí jako oni. V tom hraje značnou roli povýšenost, totiž přesvědčení, že někteří lidé nedosahují zcela úrovně člověka. Typickým příkladem popření osobního vlivu je například pojmový rozsah termínu „závislost“, který tak rychle prosákl z akademické půdy do podsvětí a jímž se označuje nežádoucí, nicméně příjemné a stále se opakující chování. Jakmile kriminologové přišli s teorií, že recidivisté jsou na zločinu závislí (dokládali své teorie působivými diagramy nervových obvodů v mozku), netrvalo dlouho a jistý zloděj aut omezené inteligence a ještě menšího vzdělání mě požádal, abych léčil jeho závislost na krádežích aut. Když ovšem, jak jinak, jsem mu recept nenapsal, cítil se morálně ospravedlněn i nadále ulehčovat vlastníkům vozidel od jejich majetku.

Ve skutečnosti většina sociální patologie, již projevuje spodina, pochází z názorů, které k ní pronikly od inteligence. Nejvíce to snad platí o názorech na převládající sexuální vztahy, jejichž výsledkem je 70 % nemanželských dětí narozených u nás v nemocnici a bylo by to jistě téměř 100 %, nebýt značného množství přistěhovalců z Indie.

Literatura i selský rozum dokládají, že sexuální vztahy mezi muži a ženami jsou obtěžkány problémy už odpradávna právě proto, že člověk je myslící společenský tvor, nositel kultury, a nikoli jen pouhá biologická bytost. Jenže intelektuálové 20. století se rozhodli naše sexuální vztahy osvobodit od všech společenských, smluvních či morálních povinností i od veškerých dalších významů, aby konečně měla v našem rozhodování význam pouze samotná ryzí sexuální touha.

Tito intelektuálové jsou asi tak upřímní jako Marie Antoinetta, když si hrála na pastýřku. Podíváme-li se na jejich vlastní nepochybně uvolněnější sexuální návyky, přesto zjistíme, že ještě stále uznávají nevyhnutelné povinnosti vůči dětem. Ať už původně tvrdili cokoli, naprostý rozpad rodinných vztahů si jistě nepřáli, tak jako si Marie Antoinetta ve skutečnosti nechtěla vydělávat na živobytí hlídáním ovcí.

Jejich názory ovšem přijala doslova a ve velkém měřítku právě ona nejnižší a nejzranitelnější společenská vrstva. Pokud chce někdo vidět, jak sexuální vztahy osvobozené od smluvních a společenských povinností vypadají, nechť se podívá na chaos v osobních životech lidí ze společenské spodiny.

Zde lze v klidu studovat celou škálu lidského bláznovství, zločinnosti a utrpení - a to v podmínkách, na to nezapomínejme, prosperity, jaká nemá historickou obdobu. Zde se potraty provádějí pomocí břišního kung- fu, zde děti plodí další děti, a to dokonce v počtech nevídaných před příchodem chemické antikoncepce a sexuální výchovy, zde od žen odcházejí otcové jejich dětí měsíc před porodem nebo měsíc po něm, zde funguje nepředstavitelně brutální žárlivost, obrácená strana mince všeobecné promiskuity, která končí nej odpornějším útlakem a násilím. Nespočet nevlastních otců tu masově sexuálně a fyzicky týrá děti a nakonec se tu i značně uvolňují rozdíly mezi tím, co je a co není sexuálně přípustné.

Příčinná souvislost mezi tímto uvolněním a strádáním mých pacientů je zřejmá. Ty, kteří nečestně tvrdí opak, poznáte podle značně složité intelektuální rafinovanosti jejich argumentace.

Klima morálního, kulturního a intelektuálního relativismu - relativismu, který se objevil jako pouhá módní hříčka intelektuálů - se úspěšně přeneslo na ty, jež nemají sílu bránit se jeho devastujícím praktickým dopadům. Když nám profesor Steven Pinker ve svém bestselleru Jazykový instinkt (The Language Instinct), samozřejmě napsaném gramaticky správnou angličtinou bez pravopisných chyb, sděluje, že neexistuje žádná gramaticky správná forma jazyka, že se děti nepotřebují ve svém vlastním jazyce vzdělávat, neboť jsou předurčeny k tomu, aby se jím naučily mluvit přiměřeně svým potřebám, a že všechny formy jazyka jsou stejně významné, tak tím pomáhá dítě ze spodiny uvěznit do světa, v němž se narodilo. Nejenže se pak jeho učitelé cítí osvobozeni od namáhavého úkolu jeho chyby opravovat, ale zvěst o gramatické toleranci profesora Pinkera, že totiž to, co je, je vždycky správně, se rychle donese až k dítěti samému. Takové dítě pak následně odmítá, aby bylo vůbec opravováno, jelikož v tom vidí něco nezákonného, a tudíž ponižujícího. Eppur si mouve:1* ať si profesor Pinker říká, co chce, jak chce, svět vyžaduje správnou gramatiku a pravopis od těch, kteří to v něm chtějí někam dotáhnout. Navíc je nade vši pochybnost nepravdivé, že vyjadřování každého člověka se rovná jeho potřebám. Tohle ví každý, kdo někdy četl žalostné pokusy lidí ze spodiny písemně komunikovat, především s úřady. Lingvistický a vzdělávací relativismus napomáhá transformovat třídu v kastu - (pseudoindickou) kastu téměř Nedotknutelných.

Stejně jako se říká, že neexistuje žádná správná gramatika či pravopis, tak se prosazuje názor, že neexistuje žádná vyšší či nižší kultura. Tím jediným, co je rozlišuje, je rozdíl sám. Tenhle názor šíří intelektuálové zřejmě toužící si navzájem předvádět své velké otevřené demokratické cítění. Tak například deník The Guardian, který je doslova baštou britské liberální inteligence a kdysi požadoval, aby ve jménu rovnosti a obecné slušnosti měla celá populace přístup k vyšší kultuře, dnes píše, že se v New Yorku sešli „velikáni Ameriky“.

Tušíte, kdo asi jsou ti velikáni? Snad držitelé Nobelových cen, fyzikové a molekulární biologové? Nebo snad nejlepší současní američtí vědci a spisovatelé či snad američtí podnikatelé na poli elektroniky, kteří za poslední půlstoletí tolik změnili náš svět?

Ale kdepak, největší duchové Ameriky tu byli zastoupeni, podle názoru Guardianu, rapovými zpěváky, jako je například Puff Daddy, kteří se sešli v New Yorku (na „summitu“, jak Guardian uvedl), aby ukončili vlnu nesmyslného vzájemného vraždění mezi rapery na východním i západním pobřeží a aby tak vylepšili „image“ rapu. Článek doprovázely fotografie těchto duševních gigantů, aby ti, kdo dosud netuší, že texty rapových písní obhajují brutální a zároveň idiotské postoje, okamžitě poznali, že ony hluboké intelekty přináležejí lidem, kteří jsou k nerozeznání od pouličních gangsterů.

Pokrytectví takových lichotek je jasné každému, kdo se alespoň minimálně seznámil s velikostí úspěchů lidstva. Je zcela nepředstavitelné, že by vzdělaní lidé jako pisatel i redaktor těchto novin skutečně věřili, že Puff Daddy a spol. představují jedno z největších vzepětí Ameriky. Ovšem skutečnost, že se pokleslé kultuře, jejímž produktem rapova hudba nepochybně je, dostává takové pozornosti a chvály, dává jejím posluchačům falešnou iluzi předpokládat, že vlastně neexistuje nic lepšího než to, co už sami znají a co se jim líbí. Takové pochlebování pak zabíjí úsilí a nedostatek úsilí je samozřejmě jednou z příčin lidské pasivity.

A záleží vlastně vůbec na osudu nejnižší společenské vrstvy? Pokud nám leží na srdci utrpení milionů lidí, pak odpovědí musí být dozajista ,ano‘. Ale i kdybychom se smířili s tím, že ponecháme tolik našich spoluobčanů v očistci chudinských čtvrtí, celá tato záležitost tím ještě nekončí. Už teď existují zřetelné náznaky, že se nám tato spodina jednou pomstí.

V dnešním světě totiž nelze špatné názory a jejich následky uzavřít do ghetta. Mí přátelé ze střední třídy nedávno s hrůzou zjistili, že jejich dcera má velmi špatný pravopis. Jaké zděšení je však čekalo, když o tom informovali ředitele školy a dozvěděli se, že to nevadí, jelikož pravopis jejich dcerky je přibližně správný, a že u těch špatně napsaných slůvek stejně všichni vědí, co znamenají.

I další instituce jsou podkopávány přijímáním názorů, které podporují a udržují společenskou spodinu. Když se pouliční prostitutky houfně přesunuly na rohy ulic naší čtvrti, výše postavený policista na žádost místních obyvatel, aby s tím něco udělal, odtušil, že s tím nebude dělat nic, jelikož dotyčné ženy pocházejí ze špatného prostředí a jsou to všechno nejspíš narkomanky. Prohlásil, že je nehodlá ještě víc diskriminovat. A je jenom na nás občanech, abychom si posbírali použité kondomy z našich růží. Tak se žije v režimu nulové netolerance. Ještě horší je, jak snadno se šíří i kulturní relativismus. Záliby, chování a zvyky spodiny postupují s obdivuhodnou rychlostí vzhůru po společenském žebříčku. Jedním z takových projevů je dnes tak módní heroin, ačkoli nikdo, kdo skutečně ví, co heroin dokáže, nenachází nic módního ani na této droze, ani na jejích dopadech. Když jedna členka královské rodiny prozradila, že se nechala ovlivnit módou chudinských čtvrtí a teď má na pupíku piercing, nikoho to ani v nejmenším nepřekvapilo. Pokud jde o módu v oblékání, tělesné ozdoby a hudbu, udává dnes tón právě nejnižší společenská vrstva. Ještě nikdy v dějinách nesměřovalo lidstvo ve své kulturní aspiraci tak dolů.

Katastrofální model mezilidských vztahů, který existuje mezi spodinou, se rovněž stává běžným na vyšších stupních společenského žebříčku. Čím dál častěji za mnou chodí zdravotní sestry, které pocházejí převážně ze slušné nižší střední vrstvy (alespoň od dob Florence Nightingaleové*2) a které mají nemanželské děti s muži, již je nejprve týrají a pak je opouštějí. Sklony k týrání a k pozdějšímu odchodu se dají velmi dobře předvídat z minulosti a charakteru dotyčných partnerů, jenže zdravotní sestry, které se staly oběťmi takového zacházení, přiznávají, že nechtěly své partnery nijak posuzovat, neboť soudit je přece špatné. Jenže pokud si neudělají názor ani na muže, s nímž chtějí žít a mít dítě, jak budou schopny v životě vůbec něco poznat a pochopit?

„Ono to prostě nefungovalo,“ říkají, přičemž „ono“ je v jejich případě onen vztah, který dle jejich představ existuje nezávisle na dvou lidech, kteří ho tvoří, což jejich životy následně ovlivňuje asi tak jako konjunkce nebeských hvězd. Život je osud.

Na následujících stránkách jsem se pokusil nejprve bez příkras popsat realitu života spodiny a pak odhalit podstatu této reality - propagaci špatných, triviálních a velmi často neupřímných názorů. Nemusíme chápat veškeré příčiny tragického stavu spodiny, abychom s ním mohli bojovat, stačí, když se alespoň vyhneme řešením, která její tragédii jen dál prohloubí. A pokud vytvářím obraz života, který je zcela bez půvabu či hodnot, a popisuji mnoho odpudivých lidí, je důležité nezapomínat, že pokud by měl být někdo obviněn, pak je to především inteligence. To oni měli mít více rozumu, ale vždy raději uhnuli před jejich pohledem. Považovali za mnohem důležitější čistotu svých názorů než jejich skutečné dopady. Neznám větší samolibost.

To už je vrch lidské pitomosti, že když nám přijde nanic ze samé dobroty - zpravidla, že jsme o své újmě přebrali - že pak vinu na svých pohromách dáváme slunci, měsíci a hvězdám. Jako bychom byli padouchy z nezbytí, blázny z nebeského ponuknutí, lumpy, zloději, a zrádci pro nějakou siderickou konstelaci, ochlasty, lháři a cizoložníky ze samé poslušnosti vlivu planet. Zkrátka všechno, co jsme nejhoršího, jsme z božího přistrčení. Skvělá výmluva, jen co je pravda, propána kurevníka člověka, takhle připsat svou kozlí náturu na vrub nějaké hvězdy.

William Shakespeare: Král Lear, překlad E. A. Saudek

Dr. Theodore Dalrymple

Ukázka kapitoly

Zábava a nebezpečí

Angličané, všiml si už v 18. století jistý francouzský aristokrat, si užívají své radovánky smutně. V dnešní době je rovněž přijímají pasivně, jako narkomani snažící se dosáhnout štěstí a zároveň zapomnění tím nejjednodušším možným prostředkem.

Nechci tu tvrdit, že Angličané při vyhledávání zábavy nevyvíjejí žádné snahy, zcela naopak, stejně jako narkoman vyhledává svou drogu, je honba za zábavou často jedinou seriózní činností v jejich životě. Jakmile ji ti, kdo se nechávají bavit, najdou, vyžadují, aby k ní museli co nejméně aktivně duševně přispět - jen tak pro ně může být skutečně zábavná.

Primum inter pares (první mezi rovnými) je samozřejmě televize. Průměrný Angličan dnes sleduje obrazovku sedmadvacet hodin týdně, tedy dvakrát víc než před dvaceti lety. V tomto ohledu se Angličané nikterak neliší od mnoha ostatních národů, tak třeba Američané promarní před televizní obrazovkou téměř stejný díl svého života jako naši ostrované.

Uvedená čísla však mohou být velmi zavádějící. Má zkušenost z návštěv u pacientů doma mě přesvědčila, že zapnutá televize nemusí být nutně televizí sledovanou. Bliká si někde v pozadí, bojujíce o útržky rozdělené pozornosti s rádiem a možná i domácí hádkou. A i když je sledována, tak to ještě vůbec neznamená, že z ní něco proniká alespoň o píď dál než za zrakové nervy. Kolikrát jsem požádal pacienty, které jsem navštívil a kteří právě seděli před obrazovkou, aby mi popsali, co právě sledují a odezvou mi vždy bylo jen netečné ticho pramenící buď z neschopnosti to vyjádřit, či z nepochopení. Stejně tak bych se mohl ptát stálého návštěvníka opiového doupěte na obsah jeho vědomí.

Když jsem byl ještě mladý a nezkušený, většinou jsem pacienty či jejich příbuzné požádal, aby televizi v mé přítomnosti vypnuli, což v Anglii znamená (přinejlepším) jen mírné snížení hlasitosti. Mě to zkrátka ruší, když mám provádět lékařské vyšetření s pohybujícím se obrázkem vrhajícím proměnlivé světlo po celé místnosti a s pacientem, který se mi snaží zírat přes rameno nebo se vyklání, aby zachytil alespoň něco, a přitom si plete mé otázky s dialogem hrdinů telenovely. Jednou jsem přijel k nemohoucí staré dámě, kde také běžela televize. Poprosil jsem její dceru, aby ji vypnula.

„Nevím jak,“ odpověděla. A nechala ji zapnutou.

Dnes už jednoduše vpochoduji do místnosti a vypínám televizi sám. To je jediný způsob, jak získat pacientovu plnou pozornost, zvláště když j e vážně nemocen a nejspíš bez lékařského ošetření zemře.

V nemocnicích se dnes považuje za kruté připravovat pacienty o jejich denní příděl televizního záření, dokonce to došlo tak daleko, že sledování televize se stalo doslova povinným nebo přinejmenším nevyhnutelným pro ty, kteří se sami nedokážou přemístit jinam. Dávno pryč jsou doby, kdy nemocnice byla tichým (v rámci možností) a klidným místem. Dnes už tu nikdo neumírá bez dávky televizního zábavného programu.

Mnohokrát jsem provedl následující pokus: Na oddělení plném nemohoucích pacientů jsem vypnul televizi nebo televize a na pět minut jsem odešel. Než jsem se stačil vrátit, byl přijímač či přijímače spolehlivě opět zapnuty, avšak kdo ji či je znovu zapnul, to se mi nikdy nepodařilo zjistit. Pacienti to být nemohli a sestry to popíraly; je to stejná záhada jako Turínské plátno*1 . Sestry pokaždé říkají: „Pacienti ji chtějí mít zapnutou,“ a budou to tvrdit navzdory tomu, že hlasování nemocných obvykle odhalí pravý opak.

Připadá mi na první pohled naprosto nepravděpodobné, že by osmdesátiletá paní, po mrtvici ochrnutá na pravou polovinu těla, která s obtížemi polyká vlastní sliny, skutečně chtěla sledovat pořad Mr. Motivator (Pan Motivátor), fanatika kondičního cvičení v těsně obepínajícím dresu křiklavých barev, jak za vytrvalého dunění diskotékové hudby předvádí cviky, s jejichž pomocí se může zbavit celulitidy na stehnech. Na oddělení je však někdo (zřejmě postmodernista), kdo je přesvědčen o opaku, kdo věří, že okamžik bez zábavy je okamžikem promrhaným a že duše nenaplněná žvásty je prázdnotou, kterou si vlídná Příroda oškliví.

Nejlépe se však dá pozorovat neuhasitelná žízeň Angličanů po zábavě v sobotu večer v centru nějakého provinčního městečka - tedy alespoň mezi mladými. Dožít se sobotní noci je vrcholem ambic většiny anglické mládeže. Nic nenaplňuje jejich duše takovým očekáváním a takovou nedočkavostí. Žádná kariéra, žádná zábava, žádné zájmy nemohou soupeřit s radovánkami sobotní noci, kdy se centrum promění v Sodomu a Gomoru nějakého kýčovitého filmu, které Bůh nezničí jen proto (to se musí přiznat), že na světě existují horší místa, která volají po okamžité likvidaci.

Střed města má o sobotní noci zcela odlišnou atmosféru. Je plné lidí, ale ti tam jsou kupující, pasoucí se po výkladních skříních jako ovce na pažitu; nepotkáte tu téměř nikoho, komu by bylo přes třicet. Jako by se zemí přehnala nějaká zákeřná epidemie, kterou nepřežil nikdo, kdo dosáhl středního věku.

Vzduch je prodchnutý slavnostní náladou, ale rovněž hrozbou. Pach laciného parfému se mísí s pachem rychlého občerstvení (smaženého a mastného), zvětralého alkoholu a zvratky. Mladíci - především ti s vyholenými lebkami a železářstvím v nosech a v obočích si zuřivě měří svět, jako by na ně měl náhle někdo zaútočit či jako by jim bylo upíráno něco, nač mají právo. Skutečně není radno zahledět se jim do očí na víc než zlomek vteřiny, delší oční kontakt je okamžitě vnímán jako výzva, vyvolávající ozbrojenou odpověď.

Dokonce i některé dívky vypadají agresivně. Dvě, které mě míjely na ulici, výmluvně probíraly své soupeření o Darrenovu náklonnost.

„Ty po něm jedeš,“ zavrčela první.

„Hovno po něm jedu,“ odpálila ji druhá.

„Kurva že jo.“

„Víš co, polib mi.“

Vzpomínám si na jednu nedávnou pacientku, jejíž zrak natrvalo poškodila skupinka dívek v jistém klubu, když ji takzvaně vzaly sklenicí po hlavě (tedy rozbily nějaké sklenice a jejich ostré kraje jí vrazily do obličeje a krku), jelikož se dívala příliš dlouho a s příliš intenzivním zájmem na chlapce jedné z útočnic.

Před klubem Ritzy, kolem něhož procházím, se nachází kaluž čerstvé krve, vedle níž leží rozbitá láhev od piva. Zbraň je zřejmá, pokud ne motiv. Nějaký ubožák nedostal po hlavě sklenicí, ale rovnou láhví.

Nikdo z fronty do klubu Ritzy si však krve nevšímá, tímhle si svůj večer nikdo kazit nehodlá. Blikající růžový neon na ně vrhá přerušované křiklavé světlo, zatímco je vyhazovači po dvou prohledávají, jestli nemají nože, které při jiných příležitostech alespoň polovina z nich nosí.

Všechna kolem projíždějící auta vysílají vytrvalé dunění kvadrofonické hudby, jež proniká dlážděním chodníku do nohou lidí, kteří po něm jdou nebo na něm stojí. Nohy se mi od těch vibrací přímo chvějí. Někdy si říkám, jestli to ti, kteří nám tak nahlas vyhrávají, vlastně nepovažují za službu veřejnosti.

Jdu dál. Skupinka mladíků se vypotácí ven z baru (jeden z mnoha v řetězci známém jako Newt and Cucumber) a opile skanduje - člověk tomu nemůže říkat zpěv - nějakou obscénní písničku. Tento zvuk nahání hrůzu laciným pobřežním letoviskům Evropy a každému kontinentálnímu městu postiženému neštěstím, že tam hostuje nějaký anglický fotbalový tým.

Vstupuji do zmíněného baru Newt and Cucumber. Všichni tu křičí, ale nikdo nikoho neposlouchá (což možná vyjde nastejno), ječí tu dvacet televizí, osm hraje jednu, osm druhou písničku (rock a reggae) a čtyři přenášejí zápas v ringu. Po deseti vteřinách má člověk pocit, že má v hlavě mixér šlehající plnou rychlostí jeho mozek; a tak se vymotám ven. Pata nedalekého sloupu pouličního osvětlení byla během mé krátké návštěvy dotyčného lokálu pohnojena zvratky.

Kráčím dál a žasnu nad nádhernou vulgaritou anglických dívek. Říkám si, jestli nám v této zemi náhodou nechybějí zrcadla. Nebo snad mladé Angličanky postrádají oči? Očividně si vybíraly oblečení s velkou péčí, neboť tak křiklavý nesoulad není přirozený. Svá tlustá a špekovitá těla - výsledek značně nekvalitních potravin konzumovaných před televizní obrazovkou - narvou do těsných, všemi duhovými barvami hrajících oděvů, které zvýrazní každý fald, či do extra krátkých sukýnek, které si o centimetr stahují, když zavane poryv podzimního větru a ony se začnou třást. Štíhlé dívky jsou jedině ty, které kouří padesátku denně, případně jsou to anorektičky.

Objevuji pěší zónu, kde každé dveře vedou do nějakého klubu. Tato oblast je uzavřena pro všechna auta až na jedno jasně červené BMW hlavního vyhazovače, který si dává záležet, aby rozptyloval dav. Ostentativně parkuje na zákazu parkování a s patřičným nadhledem si vykračuje, aby se pozdravil se svými podřízenými.

Je metr osmdesát vysoký a metr padesát široký - prvotřídní exemplář svého druhu. Udeřit ho by bylo stejné, jako se pokoušet proniknout pěstí do zavřeného sejfu. Má třídenní strniště (říkám si, jak se jim vždycky podaří mít ho nachlup stejně vzrostlé?) a náušnici. Zlatý řetěz se vlní kolem jeho býčí šíje, vyholená lebka nese stopy po jizvách. Sálají z něj anabolické steroidy a očividně tráví v posilovně mnohem víc času než většina Angličanů před televizí. Pán všeho, nač jeho oko padne - a on očima přejíždí své okolí neustále -, zahajuje složitý rituál potřásání rukou se svými podřízenými, který by jistě zajímal antropology zabývající se studiem rituálů primitivních kmenů.

Pravda je, že být vyhazovačem v nočním klubu je částečně práce, částečně ochrana zločineckých podniků. Jeden muž, který u nás pracoval na psychiatrii a mimo službu jako vyhazovač, mi říkal, že menší kluby - které nepatří velkým podnikům - si mezi sebou rozdělují gangy vyhazovačů, kteří nabízejí udržení pořádku a zároveň vyhrožují, že klub převrátí vzhůru nohama a zdemolují, pokud zde nebudou zaměstnáni. Pak tyto kluby, které je zaměstnávají, chrání proti ostatním gangům vyhazovačů. Gangy verbují své členy ve vězeních, kde se zločinci, kteří se dopustili těžkého ublížení na zdraví či ozbrojených loupeží, zdokonalují ve svých dovednostech a posilují ve vězeňské tělocvičně.

Sobotní noc v provinční Anglii patří těmto vyhazovačům. Z nějakého důvodu ve mně pohled na ně vyvolává vzpomínku na dětství, kdy BBC vysílalo výchovný rozhlasový program pro děti, v němž byli reportéři vysláni o 60 milionů let nazpět, aby přinesli zprávy o vzhledu a chování dinosaurů. Reportéři pak vyprávěli, jak se malí a zranitelní cítili mezi hrůzostrašnými ještěřími obry! Přesně tak jsem se cítil tuhle sobotní noc.

Vybral jsem si svůj klub, zdálo se mi, že vypadá slušněji než ostatní (žádné džíny, žádná kůže), a vyhazovači se zdají být klidnější a sebejistější než jinde, ačkoli i jim se saka napínají muskulaturou. Od jednoho z nich se později dozvídám, že jsem si vybral dobře, tady k vážným potížím dochází tak jednou za dva týdny.

Tak tohle je ta Mekka všech mladých, kteří mi říkají, že jejich jediným zájmem v životě je navštěvovat kluby! Tak tohle je střed zájmu milionu anglických životů!

Hudba je hlasitá, ale aspoň se tu hraje vždy jen jedna písnička. Světla kaleidoskopicky blikají. Na parket se jde po schodech nahoru, ke hlavnímu baru po schodech dolů. Právě tam všechny čekanky sedí, s očima zoufale upřenýma do svých drinků jako na nějakém Degasově obraze. Dvě dívky, jedna tlustá a druhá tak opilá, že určitě začne brzy zvracet, se kymácejí zcela mimo rytmus hudby.

Na parketu se velká kypějící masa lidí pohybuje jako larvy v plechovce. U tak velkého počtu lidí namačkaných na tak malém prostoru je vlastně pozoruhodné, že mezi nimi neexistuje žádný sociální kontakt. Většina párů si dokonce ani nehledí do očí, ostatně kvůli hluku je verbální komunikace zcela vyloučena. Solipsisticky soustředění, tančí jakoby každý ve svém vlastním izolovaném světě, doslova unesení rytmem a neustálou fyzickou aktivitou. Tančí ze stejného důvodu, jako Skotové navštěvují bary: vymazat si z paměti vzpomínky na svůj život.

Někteří vyhazovači procházejí klubem s vysílačkou v ruce, jiní hlídkují na místě. Přibližuji se ke dvěma z nich

jednomu bělochovi a jednomu černochovi - a ptám se jich na jejich práci: musíme řvát, abychom se vůbec slyšeli. Svou práci milují a jsou hrdi na to, že ji dělají dobře. Jsou to vrátní, ne vyhazovači. Mají kurz první pomoci a hašení požárů. Studují lidskou povahu (jejich slova, ne moje).

„My už víme, s kým budou potíže dřív, než vůbec vejde,“ říká černoch.

„Snažíme se problémům předcházet, a ne se s nimi zabejvat, když už je pozdě,“ dodává běloch.

„Tady jeden nepotřebuje slova,“ vysvětluje černoch. ,Tady se nediskutuje. To přináší jen zase potíže, když začnete diskutovat, všichni si toho všimnou a přidají se.“ „Bleskový chirurgický zákrok a jsou venku. Použijete tu nejmenší možnou sílu, jak to jen jde.“

Ptám se, jaké vážné potíže očekávají.

„Máme ve městě takovej gang, říkaj si Zulové a hrozně rádi demolujou kluby,“ vysvětluje černoch. „Je jich strašně moc, ty nezvládneme.“

„Ale pozor,“ dodává běloch, který se na to dívá z té lepší stránky, „oni nás znají, takže nás nezabij ou nebo tak.“

„Ne, jen od nich dostaneme pár kopanců, nic víc.“ Kdybych chtěl nakopnout někoho z nich - a to nejsem žádnej trpaslík -, asi bych si zlomil palec na noze, než bych jim něco udělal.

„A co děláte, když vám dají nakládačku?“ ptám se. „Určitě si pak hledáte jinou práci?“

„Ne, člověk musí být další noc zpátky, jinak ztratí respekt,“ odpovídá černoch s úsměvem, ale vážně.

Na parketě došlo k potyčce. Mí dva vyhazovači okamžitě běží asistovat při vyhazování potížisty. Pohybují se s překvapivou hbitostí a unisono.

Takovou koordinaci jsem už viděl dříve mezi muži, kteří jsou v mnoha ohledech jako oni: vězeňští dozorci - ti se s výtržnostmi v celách vypořádávají podobným způsobem.

Menšího mladíka, připomínajícího lodivoda mezi žraloky, eskortuje na vzduch osm vrátných. Jak prochází kolem mě, všímám si, že to je také kulturista: bicepsy mu mohou každou chvíli roztrhnout krátké rukávy trička. Je opilý, ale ne zase tolik, aby nerozeznal ohromující sílu, když ji má před sebou.

Jdu za ním ven. Jedna dívka v krátkých pastelových saténových kalhotách s tlustýma nohama, bílýma jako lilie, a černými sametovými botami na vysokém podpatku zde visí jako pytel přes rameno svého přítele, který ji jako svatý Kryštof nese přes silnici, protože sama by to už nezvládla. Je opilá a zvrací, naštěstí ne na jeho záda, ale na chodník. Zvratky budou do rána odstraněny; člověk je hrdý na to, že platí daně.

Jsou dvě ráno. Kousek opodál se pod oknem v prvním patře vytvořil menší hlouček. Neupravená peroxidová blondýna s cigaretou přilepenou suchými slinami ke koutku úst vykřikuje jména městských čtvrtí na dav dole. Je to dispečerka taxislužby a takhle jim sděluje, kam má taxi, které právě přijíždí, odsud namířeno. Někteří rádoby pasažéři jsou natolik opilí, že nedokážou rozpoznat, kterým směrem vlastně jedou taxíky, které si sami objednali, takže dispečerka se musí neustále opakovat.

V sobotu v noci pracují jen taxikáři, kteří jsou v beznadějné finanční situaci. Všichni už byli samozřejmě někdy okradeni, když na ně mířilo ostří nože, a neformální průzkum, který jsem jednou provedl, odhalil, že asi třetině dokonce ukradli i auto. Vzpomínám na jednoho taxikáře - pracoval v sobotu v noci, aby zaplatil za rozvod -, jemuž pasažéři polámali sedm žeber, neboť je podráždil jeho požadavek, aby mu za odvoz zaplatili.

Stejně jako ti vrátní po pořádné nakládačce i dotyčný taxikář se okamžitě vrátil do práce.

V pondělí ráno jsem opět zpátky u nás na oddělení. Na prvním lůžku sedí osmnáctiletá dívka ve zlatém saténovém županu a s vytřeštěnýma očima civí do prostoru. Má vysoký krevní tlak, příliš rychlý puls, rozšířené panenky. Když s ní mluvím, neslyší mě nebo alespoň nereaguje. Zkouším tři jednoduché otázky, pak se naklání dopředu a křičí: „Pomoc!“ a znovu se sesouvá do polštářů, vyčerpána a vystrašena.

V sobotu večer byla v XL klubu, tančírně velikosti stodoly, kde všichni berou extázi - metylen- dioxymetamfetamin různorodé čistoty - a dostávají se do transu. Z tohoto klubu máme pravidelný příliv pacientů; přednedávnem byl jeden už mrtvý, když ho přivezli, a jeho přítel, který k nám dorazil s ním, utrpěl trvalé poškození mozku. Tahle dívka se poté, co odešla z klubu, začala chovat podivně - divoce gestikulovala směrem, kde nic nebylo -, takže ji do nemocnice dopravil nějaký kamarád.

Hned vedle ní je další produkt XL klubu. Podařilo se jí, aby se nějak dostala v sobotu v noci domů, ale pak se pokusila vyskočit z okna, protože si myslela, že ji nepřátelé jejího chlapce přišli zabít. Bere extázi každou sobotu v noci už půl roku a většinou je z toho paranoidní. Už nechala práce v kanceláři, protože měla pocit, že se tam proti ní všichni spikli. Kupodivu si velmi dobře uvědomuje, že jí extáze škodí, že jí téměř zničila život.

„Tak proč ji tedy berete?“ „Chci nějak překlepat noc.“

V jiném křídle nemocnice leží šestnáctileté děvče, které se předávkovalo, neboť chtělo donutit místní úřady, aby mu přidělily byt. Takové byty jsou přidělovány potřebným a bezbranným, a kdo může být potřebnější než mladá dívka, která se pokusila o sebevraždu? Nenávidí svou matku, protože se celou dobu jen hádají, a tak odešla z domova, aby žila na ulici. Ani neví, kdo je jejím otcem, a je jí to jedno. Samozřejmě nenávidí školu, kterou opustila dřív, než to zákon dovoluje - ne že by se o to zákon příliš zajímal.

„Co vás zajímá?“ ptám se.

Neví, co tím míním, a špulí ústa. Snažím se otázku přeformulovat.

„O co se zajímáte?“

Pořád neví, nač se ptám. Je to jedno, je dost inteligentní - vlastně velmi inteligentní. „Co děláte?“

„Chodím ven.“

„Kam?“

„Do klubů. Všechno ostatní stojí za hovno.“

Knihu ve formátu epub si můžete stáhnout zde.

Poznámka editora

Podotýkám, že kniha byla napsaná před vypuknutím imigrační krize. Dnes je situace mnohem horší, neboť ghetta jsou "obohacena" o mladé, silné, nezaměstnatelné a nenávistné imigranty.

Známka 1.2 (hodnotilo 105)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

35

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc červenec přispělo 92 čtenářů částkou 10 521 korun, což je 35 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Buzny oslavovali v Německu22.07.17 23:17 Německo 0

Sterilizace a koncentráky. Vzniká film o utrpení Afroněmců za Hitlera22.07.17 22:32 Nigérie 1

Likvidace mužů a jejich kastrace pokračuje na všech frontách, i v módě22.07.17 17:19 Česká republika 7

Američané stavějí v Sýrii 10 (slovy deset) základen21.07.17 04:24 Sýrie 0

Herec Stropnický poslal české vojáky do Pobaltí20.07.17 21:01 Česká republika 4

Senátorovi McCainovi diagnostikovali zhubný nádor mozgu20.07.17 11:30 USA 5

Firma Apple uvedla nové emotikony. Je mezi nimi i muslimka s hidžábem20.07.17 10:51 USA 0

Švédsko utratí za imigranty 19% státního rozpočtu17.07.17 23:04 Švédsko 4

Mezi nigerijskými imigranty jsou vysoké počty nakažených virem HIV, k italské vládě putuje stížnost17.07.17 22:11 Itálie 0

Migrace je nevyhnutelná, migrace je nutná, migrace je žádoucí! 17.07.17 21:33 Evropská unie 7

Zvrat v uprchlické krizi: EU omezuje export nafukovacích člunů do Libye!17.07.17 16:50 Evropská unie 2

Schorndorf - cca 1.000 krimigrantů bojuje s policií17.07.17 13:44 Německo 4

Podle Švédů máme mít méně dětí, abychom zabránili změně klimatu. O barevných Švédové cudně mlčí17.07.17 01:54 Švédsko 4

NATO oslavuje fašistické Lesní bratry. Kdy bude oslavovat Hitlera?15.07.17 00:54 Evropská unie 8

Jsme ve válce s Ruskem, za námi Rubikon 14.07.17 23:43 Česká republika 3

Soud v Mnichově zrušil změny stanov Sudetoněmeckého landsmančaftu, kterými se původně sdružení vzdávalo majetkových nároků v ČR14.07.17 23:06 Německo 3

POLICIE: Rozkaz zněl jasně – zatajit!14.07.17 18:15 Česká republika 1

Prostořeký Trump "urazil" Macronovu stařenku prohlášením, že vypadá dobře14.07.17 16:17 Francie 3

Oslovení "dámy a pánové" na indexu14.07.17 15:59 Británie 3

Babišovky v nepodepsaném článku prskají na Aeronet14.07.17 15:54 Česká republika 2

Měnové kurzy

USD
22,33 Kč
Euro
26,05 Kč
Libra
29,02 Kč
Kanadský dolar
17,81 Kč
Australský dolar
17,67 Kč
Švýcarský frank
23,61 Kč
100 japonských jenů
20,09 Kč
Čínský juan
3,30 Kč
Polský zloty
6,10 Kč
100 maď. forintů
8,53 Kč
Ukrajinská hřivna
0,86 Kč
100 rublů
37,68 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 025,13 Kč
1 unce stříbra
368,79 Kč
Bitcoin
63 427,76 Kč

Poslední aktualizace: 23.7.2017 00:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 9 572