Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Svět trochu jinak

S láskou sestry Tomanovy

Příběh ke svátku práce nevhodný, žel čarodějky lehly popelem.

Radim Lhoták( více o autorovi > )

1.5.2007

Seděly mlčky a způsobně. V jejich auře to však jiskřilo čarovnou srdečností a převahou smyslného sebevědomí. Těžko by nalezly lepší způsob, jak povzbudit moji mužnou slabost ke sdílnosti. Byl pátek a vše nasvědčovalo tomu, že se vracejí ze školy na víkend k rodičům. Copak, ujel vám autobus? Široký úsměv, jímž jsem obdařil dívenku se zlatými vlásky po mé pravici, nezůstal bez odezvy. My nejezdíme autobusem, opětovala můj laskavý tón výrazem líbeznějším nad všechny jarní květy. Jedete domů za rodiči, patrně? Ale né, zazvonilo to stříbrnými vibracemi pod střechou mého auta, máme namířeno do našeho hrádečku, my nemáme rodiče. A to je mi líto, nechtěl jsem zbytečně klepat na citlivé struny sirotků, proto jsem se zeptal: Tak říkáte hrádeček? A kdo je tam ještě s vámi? Jenom my a Jean, to je náš sluha, pýřily se dětskou hravostí. Přesto z jejich chování vyzařovalo cosi předčasně dospělého. Kdo je to my? Já, tady Vendulka a naše třetí sestra Žanetka, ta je ale ještě malá a nejezdí s námi. A ty jsi...? Karla, milý pane. Zadívala se na mě citlivě a s něžným výrazem, až mi v krku zaskočila kostička sentimentu.

Takže tři sestry, sluha a jedna kočka? Asi tak šedesát koček, zazpívala za mými zády bělostná tvář vroubená rovnými kaštanovými vlasy splývajícími až na sedadlo. Cože? Vypadly mi málem oční bulvy do klína zlatovlasé panenky. Děláte si srandu? V tu ránu jsem si představil byt v protějším paneláku mého sídliště a vzpomněl si na ohavnou aféru se stařenou a kočkami. Ta paní, velice stará a již značně mdlého rozumu, obývala dvě místnosti společně se čtyřiceti kočkami. Vůbec skoro nevycházela z domu a teprve odporný zápach výkalů a tratoliště biologické masy vzniklé ze symbiózy takového množství zvířat na malém prostoru donutily sousedy povolat policejní zásah. Byl to prý hrozný pohled. To nemůžete myslet vážně, trval jsem na svém. Ale vůbec ne, pronesla Vendulka, víte, jak krásný život je mezi zvířaty? Kolik citu a lásky si zvířata umějí dát? To lidi vůbec nedokážou. Takže návrat k přírodnímu životu, obrátil jsem svoje chmurné představy do lesního zákoutí zalitého sluncem.

Sním o takovém společenství prodchnutém vzájemností a zakotveném v přírodě, zvolal jsem se zakloněnou hlavou a rukama zapřenýma do volantu, ale mám na mysli společenství lidí, ne zvířat. Člověk přece nemůže žít mezi zvířaty. Ale může, odporovala sveřepě Vendulka, ani nevíte jak, zvířata jsou lepší než lidé, máme se od nich co učit. Aha, zavrtěl jsem se na sedadle, takže vy tři sestry, šedesát koček a jeden chlap? A kdo ty kočky živí? Obě sestry se bujaře rozesmály: No, přece Jean, my jim ale taky přilepšíme..., a Jean není žádný chlap, je to jenom sluha. Jasně, to je prima, a slouží bez nároku na odměnu? Nechal jsem se slyšet s odlehčenou známkou ironie. Ano, pronesla obřadně Vendulka, je nám vděčný, že může být s námi. To se ani nedivím, opáčil jsem rozverně, jak je starý? No, něco přes čtyřicet, takový normálně ošklivý mužský, ale jestli na něco myslíte, tak to by nemohl být Jean, ten by si k nám nic nedovolil. Já budu hádat, řekl jsem nedůvěřivě, ten hrad patří jemu. Původně ano, odpověděla Vendulka plynně a se vznešeným akcentem, teď ale patří všem. Tolik koček pohromadě bych chtěl vidět, pronesl jsem s upřímnou zvědavostí. Klidně, přijeďte se podívat, ale někdy jindy, až Jean nebude doma. Hlas Vendulky zněl měkce a důvěrně, jako by mluvila se svým nejlepším přítelem. A nebojíte se mě? Svědomí mi nedalo nad jejich vstřícností. Ale proč? Vendulka se mírně zakryla závojem svých bohatých vlasů a dokončila jemným hlasem plným hlubokého přesvědčení: My poznáme, co se v lidech skrývá, naučily jsme se to od zvířat.

Diskuze

41 příspěvků ( 41 nových)

Rubriku vede Radim Lhoták