Amelie

Článek na Zvědavci (http://www.zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://www.zvedavec.org/komentare/2002/03/284-amelie.htm

Vladimír Stwora

Francouzský film Fabuleux destin d'Amélie Poulain, Le natočený roku 2001 režisérem Jean-Pierre Jeunetem budí poslední dobou pozornost jako možný kandidát na Oskara. Je vysoce hodnocen diváky i kritiky. Film jsem viděl a napíšu rovnou, že se mi nelíbil.

[Záběr z filmu]Hlavní roli vytvořila čtyřiadvacetiletá Audrey Tautou, známá např. z filmu Vénus beauté (Institut). Poslední dobou je tato herečka dosti v kurzu. Ač začala natáčet až v roce 1995, má za sebou už sedmnáct filmů a momentálně pracuje na dvou nových.

Amelie je třiadvacetiletá Pařížanka žijící svůj osamělý, už téměř staropanenský život. Vlastně není příliš o čem psát. Amelii poznamenalo dětství, zejména to, že nikdy nechodila do školy (rodiče si mysleli, že je nemocná na srdce) a nedostatek citu, rodičovských objetí (otec se jí nikdy fyzicky nedotkl) plus úzkoprsost obou rodičů. A tak se holčička utíká do vlastní fantazie.

V dospělosti pracuje jako číšnice na Montmartre. Jednou doma v koupelně za kachličkou objeví skrýš, ve které je krabička s padesát let starými hračkami, zanechaná předchozím nájemníkem. Amelie se rozhodne, že najde původního obyvatele svého bytu a krabičku mu vrátí. Opravdu se jí to podaří. Bretodeau (tak se původní nájemník jmenoval) je dojat a u Amelie to způsobí citovou emoci ne nepodobnou orgasmu.

[Amelie a Nino při jejich komplikovaném namlouvání]Amelie začne "konat dobro" promyšleně. Přitom současně vykonává spravedlnost tím, že trestá "zlého" prodavače zeleniny. Kritiky a recenze tuto činnost popisují vzletně tak, že svými činy "prozařuje dny svých bližních". Já to tak nevidím. Spíše se mi zdá, že jde o činnost z nudy, z nedostatku jiných zájmů a citových vazeb. Jako když se prázdná stará panna upne na pomoc v kostele. Na své "cestě za dobrem" se střetne s potrhlým mladíkem Ninem (Mathieu Kassovitz), který sbírá roztrhané fotografie u fotoautomatů na nádražích. Po nějakých (mně nepochopitelných) úmyslných oklikách se konečně dají dohromady a film končí happyendem.

Připadá mi, že film chce být hluboký, ale ve skutečnosti není. Možná jsem to nepochopil. Bolest hrdinů nemá reálné pozadí, každý ve filmu je nějak duševně postižený, nikdo se nechová normálně. Ať je to potrhlý malíř Collignon, který desítky let nevyšel ze svého bytu a stále maluje znovu a znovu stejnou reprodukci Renoirova obrazu, nebo hypochondrická kolegyně v práci Gina, popř. host s diktafonem, všichni by potřebovali, obrazně řečeno, nasekat na zadek a vyhnat dělat něco pořádného. Babrají se se svými nepřesvědčivými bolístkami, trápí se, aniž vědí proč, trpí prázdnotou. Jsou změkčilí, citově přešlechtění, až degenerováni a celkově neuspokojeni.

Film dobře vystihuje současnou francouzskou povahu. Je jako ozvěnou Kunderových knih, ovšem s tím, že Kundera si zachovává od svých francouzských postav odstup. Režisér Jean-Pierre Jeunet tento odstup nemá.

Polovinu filmu jsem se docela dobře bavil. Druhou polovinu nudil. Celkový dojem: nic moc.

Hodnocení
Násilínení
Erotika, sexminimálně
Zbraně ve filmunejsou
Filmové trikynejsou
Počet výbuchů a spektakulárních explozížádný
Počet rozbitých automobilůžádný
Počet mrtvýchžádní
Počet bělošských padouchůžádný
Počet černých kladných hrdinůžádný
Počet homosexuálů a lesbičekžádní
Počet mladých, vnadných žen v roli vedoucích úderných týmů nebo úspěšných manažerekžádná
Stupeň politické korektnosti
(na stupnici 0-5)
0
Celkové hodnocení
          2,5

Článek byl publikován 17.3.2002


© 2020-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.