Sedmnáct let od sedmnáctého

Článek na Zvědavci (http://www.zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://www.zvedavec.org/naokraj/2006/11/1823-sedmnact-let-od-sedmnacteho.htm

Mindy

Data, která se stala státními svátky jsou skoro za trest pro události, které se toho kterého dne udály. Dávají jim příchuť šaškárny, školního učiva a věncokladení. Bah.

Ale já, taška a kozačky na debilně vysokém podpatku na demonstraci 17. listopadu 1989 vzpomínáme hřejivě. A to byla tehdy dost kosa. Rozhodli jsem se s kolegou z práce na poslední chvíli. Připadali jsme si poněkud blbě, protože my už jsme studenti nebyli. Byli jsme jen permanentně nasraný. Tašku jsem si paličatě vzala, protože sem se nechtěla zdržet dlouho. V tašce jsem táhla páteční velký reálsocialistický nákup. Podpatečkové kozačky nebyly na pochod na Vyšehrad nahóru, na Vyšehrad dólu, na bobek u Ministerstva spravedlnosti, kde se poprvé objevili ozbrojenci Stranyavlády, nic moc. Vlastně byly děsný. Trpěla jsem jako zvíře. Ke konci té slavné, dějinné pouti lidí, co už to fakt nemohli dál vydržet a samozřejmě dobytků, co to měli v popisu práce, jsem padala na hubu i bez Helmutů. Ale už jsem to fakt nemohla vydržet. Ten socialismus s tváří absolventů pomocné školy. Tak alespoň tyhle demonstrace ujařmených, když už nic jinýho. Vědět to dřív, vzala bych si normální křusky.

V ten sedmnáctý listopad 1989, v předvečer a večer kouzel. Byli jsme v euforii, že je nás tam tolik. Studenti byli moudrý a naivní a tím neporazitelní v ten moment. Dojemně neuměli než první sloku vlastní studentské hymny a i tu, u hrobů našich mrtvých velikánů ( Velikáni jsou zásadně mrtví ) na Slavíně, prznili. Táhli bychom všichni tehdy třeba do Dantova pekla, jen abychom mohli jít. Mohli konečně řvát myšlené nahlas. Chvíle, kdy člověk vystoupil ze sebe a stal se MY. Držel nás endorfin, vztek, naděje, odvaha, strach, cinkající tramvaje, troubící auťáky, dnes už mrtvý herec Boris Rösner, který na nás zuřivě mával ze skleníku Nové scény Národního divadla v Shakespearovském kostýmu, neznámí blízký lidi kolem. Mě osobně pak ke konci držel hlavně kolega z nakladatelství, který mi vyrval ze zkamenělé ruky tu idiotskou žrádelní tašku a dotáhl mě až na Národní. Byli jsme prakticky "doma", protože naše nakladatelství na nás koukalo z přilehlé uličky. A já tu tašku táhla přes půl Prahy jako debil! Zbrojnoši kmánů mě kordónem u obchodního domu Máj vysvobodili. O moc dál bych nešla, protože kromě ruky, jsem neměla dočasně ani nohy. Při patnáctém zpěvu hymny, jsem kolegu ponechala na obrubníku a vlezla jsem do domu, kde bývalo květinářství, abych rozmrzla. A na cigáro. Tehdy jsem ještě hulila. V domě postávalo a posedávalo asi dvacet lidí. Euforii vystřídala únava a TEN pocit. Pocit, který zná každý živý tvor a je mu poslušen. Jenom člověk ho vnímá často zkresleně. Pud sebezáchovy. Nějaká holka začala brečet. Nějaký pán šel zalomcovat dveřmi do vnitrobloku, jestli by to nešlo tudy. Zdrhnout. Vypařit se. Klusat domů, otevřít pivko a zapnout bednu s těma ksichtama a být v bezpečí a smrádku. Nešlo. Najednou se mi chtělo taky brečet a jediný, co jsem chtěla, bylo zdrhnout, vypařit se. Domů. Smrádek nesmrádek. Pryč z narudlého zrnitého světla venku, které cedilo slábnoucí zpěv demonstrantů. Pryč ze štiplavého listopadového vzduchu, ve kterém bylo kromě běžných škodlivin i něco, co zužovalo dech na holé minimum . Z jednoho bytu v patře vydusali dva chlapi a jeden držel kameru. Prošli mezi námi a jejich oči byly kamenné. Jasně fízlové. Vylezla jsem z toho baráku a řekla jsem Frantovi, že jdu domů. " Nebuď srab", pravil Franta. "Já du, jsem vyděšená a utahaná , Franto. Du …". Franta na mě koukal znechuceně. Zjevně byl přesvědčen, že když má motýlka a diplomatku, je to pořád ještě veselá záležitost a já dezertérka. No dyť. Ponechala jsem ho jeho osudu a hnána už jasnou panikou, vydala jsem se podél stěny domů směrem, odkud jsme před půlhodinou tak slavně přitáhli. V ruce jsem vlekla obrovskou pruhovanou babskou tašku. "Tam nikdo neprojde", řekl mi starší pán, nerozhodně stojící na rohu Bartolomějský. Fízl nebo disident? Bylo mi to jedno. Zapíchla jsem oči do kostiček na chodníku a pokračovala jsem směrem ke kordónu nějakých uniforem. Byli to milicionáři. Když jsem došla až k nim, tak jeden vystoupil a alkoholovým dechem se mě řečnicky optal: "Kam deš, krávo...". Prosmýkla jsem se kolem něj a šla...šla...jako bych byla na klíček. S taškou, která mi zřejmě dodala zdání lepší občanky, než kterou jsem byla a milicionářům snad připomněla sobotní vepřo-knedlo-zelo. Myslím, že bez ní bych přes ty dvě, tři řady těch zkurvenců neprolezla. Bez ní bych zřejmě byla nucena být daleko hrdinnější než by se mi líbilo. Na Staroměstský jsem se vpotácela do metra a jediný, co jsem chtěla, byla vana horký vody. Že je tam, pár minut potom, co jsem utekla, zpráskali jako psy, jsem se dozvěděla až od sestry. Byla medička a na rozdíl ode mě vydržela až do konce. Až do tý bicí uličky. Samozřejmě neměla tašku.

Dneska je to historie do čítanek, nuda a politikum. Ale já si tohle datum ponechám jako den, kdy jsme byli opravdu svobodní. Nikdo, kdo v tom nežil, to nepochopí. Jak málo stačilo, aby si občan začal připadat i jako člověk. Slabej, blbej, utahanej, ale volnej. Když jsme řvali: "Bylo toho dost!", byli jsme svobodný. Jako ptáci na nebi. Bylo to našich patnáct minut slávy Bohu na výsostech.

A to se počítá. Je jedno, co těm minutám předchází a co po nich následuje. Neexistují dokonalí lidé, jenom dokonalé úmysly. A takové tehdy byly. Naše úmysly. Nás naivních, kteří šli za lidskou svobodu. A jenom za ní. Tenhle den je náš. Né jejich. Je náš. Je můj.

Článek byl publikován 17.11.2006


© 2021-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.