Přišlo emailem
Názory zde uvedené se nemusí nutně shodovat s názory vydavatele Zvědavce.
Ať žijí muži!
25.6.2005
Když jsme někdy kolem roku 1968 přišli do Nového světa, byli jsme chvilku vykulení, pak jsme se ale rozkoukali a začali se celkem rychle adaptovat. A to i přes to, že jsme přišli ze země, kde se předmětu sebevědomí na školách příliš času nevěnovalo. A když se nám podařilo naučit se trochu anglicky, začali jsme se rozhlížet a porovnávat. A občas jsme měli dokonce drzost něco na té kanadské kultůře i kritizovat. Možná tomu pomohla skutečnost, že jsme přišli z vyspělé země s bohatou ač často potlačovanou kulturou.
Dost často se naše kritika soustředila na školství, zvláště poté, co jsme začali porovnávat obsah a úroveň učení. “To není možné, jak jsou tady ty děti pozadu“, říkali jsme si. Údiv se rozšířil i do jiných oblastí, ale to “pozadu” tak nějak zůstalo. A my, kteří jsme přišli z ne zrovna progresivní země, jsme začali říkat Kanaďanům slow Canadians – pomalí Kanaďané.
...pokračování
Článek je zařazen do placeného obsahu a není zobrazen celý. Z původních 635 je zobrazeno pouze 197 slov. Chcete-li číst celý článek, musíte být zaregistrován a mít předplatné.
Známka 1.0 (hodnotilo 1)
Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole (1-výborný, 5-hrozný)