Nepřirovnávejte nikoho k husám

Přišlo emailem

Názory zde uvedené se nemusí nutně shodovat s názory vydavatele Zvědavce.

Nepřirovnávejte nikoho k husám

Jiří Valtr( více o autorovi > )

27.5.2004

Na počátku tohoto zážitku bylo pozvání: Nechceš se jet podívat na husy? Já jedu zítra, pojeď se mnou, jestli můžeš! Měl jsem okamžitě na jazyku otázku: co na nich uvidím, ale namísto toho jsem se zamyslel, co o husách vím. Vzpomněl jsem si, jak moje máma, když ještě měla v sobě smysly pro šprýmy, klečela na zemi, mezi stehny svírala jednoho takového pernatce, cpala mu do hrdla kousky nečeho, co nazývala šulany, a pořád opakovala: Nacpi se rychle, nemehlo, já nemám čas se s tebou otravovat! Pak jsem si vybavil jinou ženu, jak hnala husy před bouřkou s proutkem v dlani a ty protivně vřískaly. Nebo to byly kachny? Nevím a ani jsem to vlastně nevěděl tenkrát. A právě s takovými znalostmi jsem pozvání přijal.

Nechtěl sem byt jak typické stréda ze Selótek, dyž přende do okresniho města a čoči na všecko jak z jara, až mu poulička ojede, a tak jsem, aby nikomu nedošlo, že jsem nedovzdělanec, zase chytl po encyklopedii, tentokrát skromně nazvané Brehmův život zvířat (tehdy ještě nebylo autorům moudrých knih zapotřebí používat neběžná slova, která by už svým názvem hlásala, že onen tvůrce byl vzdělanější než všichni kolem), a v ní mě nejvíc zaujala pasáž, jak někteří muži neoprávněně používají přirovnání nepříliš rozumných žen k husám. Když jsem tu knihu zavřel, poučky o pudech a páření ve mně neutvěly, jak by se u běžného samce dalo předpokladat, zato jsem myslel na zneužívané přirovnání. Už se mi ale nechtělo znovu v knize listovat, a tak dodnes nevím, jestli Brehmovo konstatovaní o neoprávněném přirovnávání je lichotivé pro ženy anebo husy. To už ovšem předbíhám. V té chvíli jsem se rozhodl, že o tom bádat více nebudu, a když mi napadne o tom někdy v budoucnu něco napsat, tak se z toho vykroutím.

Dvacátého prvního dubna po ránu jsem tedy vyjel za husami. Krajan, třímající volant a ženoucí auto přes pedál z prérijního velkoměsta proti slunci, mě, sledujícího pozorně krajinu i obzor, občas upozornil na letícího holuba či káně, nebo hupkajícího zajíce na zoraném poli.

Po hodině jsme projeli vesničkou Tofield a po dalších pěti minutách zastavil. Celých těch pět minut se v dáli na levé straně stříbřila voda. Hostitel, šofér a krajan v jedné osobě mi sdělil, že se jedná o Beaverhill Lake. Ve svém rodném městě jsem si kdysi hrával u Hloučely, kterou jsem v některých místech dokázal i přeskočit. Od té doby jsem viděl kdovíjakou vodu, i oceány, ale v mém podvědomí její šířka s možností přeskočení zůstala jako měrná jednotka. Potoky, které jsem už nepřeskočil, byly široké, a potůčky překročitelné byly už zase úzké. Když jsme těch pět minut jeli a voda nekončila, řekl jsem, že tato voda je velká. Krajan, který se odvážil zasvětit mě do hus, mi sdělil, že to je jižní břeh jezera a ten že je nejužší. Pak jsem byl už potichu, neboť jedině, co mě utiší, je mohutný přírodní úkaz, protože mi připadá, jako by mi tou mohutností hrozil.

...pokračování

Článek je zařazen do placeného obsahu a není zobrazen celý. Z původních 1805 je zobrazeno pouze 660 slov. Chcete-li číst celý článek, musíte být zaregistrován a mít předplatné.

Známka 0.0 (hodnotilo 0)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole (1-výborný, 5-hrozný)