O ztraceném image

Přišlo emailem

Názory zde uvedené se nemusí nutně shodovat s názory vydavatele Zvědavce.

O ztraceném image

D-FENS( více o autorovi > )

2.6.2003

Před nějakým časem otevřeli v našem Vidlákově něco jako svatostánek kapitalismu. Budovu velkou jako hangár, ve které jsou všelijaké obchody, market, cukrárna, kde stojí věneček i rakvička shodně čtyřicet pět korun nebo restaurace, kde mají pivo, pivo a kdo si nemůže vybrat, tak si může dát pivo. Místo sakristie je v "Chrámu polistopadového vítězství" multikino. To je na tom všem asi nejlepší. Můžete si sednout do polstrované sedačky, koupit si popcorn a colu a přemýšlet o tom, proč tak vehementně napodobujeme naše drahé US vzory a jestli už jsme to všechno jednou nezažili v jiných barvách. Ostatně podobný pokus již v našem Vidlákově byl; v padesátých letech byla ze SSSR importována idea tzv. koldomu, což byla funkcionalistká stavba s kompletním zázemím pro všechny její obyvatele, tedy i s kinem. Někdo se této zhovadilé myšlenky ujal a postavil zde Koldům, který má v přízemí kinosál, dodnes funkční a používaný.

Celkem jsem se s existencí multikina sžil - kde taky ve Vidlákově přijít včas k premiéře nějakého filmu. Kamarádi z Prahy vždycky referovali, co kde shlédli, a já byl trapně out. Takže jsem se spolu se svou drahou polovičkou stal pravidelným návštěvníkem a nijak mi to nevadilo. Koupě vstupenky není podmíněna členstvím ve svazu česko-amerického přátelství a přes onu kulturní masáž se snadno přenesu. Až do jedné listopadové soboty. To padla kosa na kámen. Film Insomnie s Al Pacinem běžel až od půl desáté večer. Chtěl jsem ten film vidět, nakonec byl super. Al Pacino je narozdíl od všelijakých prkenných panďuláků typu Di Capria, Vin Diesela a Cruise pan herec.

Prostory svatostánku konzumu byly takhle při večeru zaplněny desítkami puberťáků. Okupovali cukrárnu, hospodu a klub, postaru diskotéku, ze které se ozýval hit Helenky Vondráčkové Dlouhá noc. Suverénně jsem byl v prostorách multikina nejstarší, připadal jsem si jako školní inspektor. V zádveřním prostoru se vznášel nasládlý smrádek z hořících jointů. Přibližně každý pátý puberťák držel v ruce mobilní telefon, buď přímo telefonoval, nebo SMSkoval, nebo ho jen tak mateřsky držel, aby byl in.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a nebylo mi dobře po těle. Představte si, že je vám osmadvacet - máte tedy statisticky víc než polovinu života před sebou - a přesto jste v nějakém sociologickém vzorku nejstarší. To se vám ta polovina nezdá nic moc. Připadal jsem si naprosto out. Moje image byla na úrovni doby kamenné. Účes spadající původem do konce osmdesátých let minulého století, džíny a kožená bunda mne diskvalifikovaly podobně, jako kdybych se dostavil na divadelní premiéru v holinkách, rádiovce a s vidlemi v ruce. Navíc bylo jasné, že s tím už nic nenadělám, a když jo, tak ne tenhle večer. Začal jsem se rozhlížet po davech, abych zjistil, co je dnes in a jakým způsobem přetvořit svou image, abych nebyl za drna. Záhy jsem zjistil, že se mezi přítomnými teenagery vyskytují určité archetypy.

...pokračování

Článek je zařazen do placeného obsahu a není zobrazen celý. Z původních 1823 je zobrazeno pouze 624 slov. Chcete-li číst celý článek, musíte být zaregistrován a mít předplatné.

Známka 0.0 (hodnotilo 0)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole (1-výborný, 5-hrozný)