Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Na okraj

Vánoční povídka

Martin Škabraha( více o autorovi > )

23.12.2007

Moje žena si už dávno vymínila, že při Štědrovečerní večeři musí být prostřeno jedno místo navíc, a to se vším všudy: plochý talíř na hlavní jídlo, na něm hluboký talíř na polívku, vedle příbor zabalený v ubrousku a sklenička na přípitek, zkrátka celé jedno prostření, kdyby někdo neočekávaně přišel, nějaký poutník třeba – oni Josef a Marie byli přece taky takoví poutníci, kteří někde hledali přístřeší, nějaké zastání, protože už tehdy byly všude kolem ty cizí dimenze, ten chaos, ty černé díry... Ten náš velký stůl (kdo jste u nás byl, tak víte), k tomu se pohodlně vleze šest lidí, čtyři po těch delších stranách a jeden do každého čela; a my jsme doma já, moje žena, kluk a holka, a sedáme si jenom po těch delších stranách, mužská část proti ženské, a čela necháváme volná, tam nesedí nikdo. A tak moje žena vždycky k jednomu tomu čelu prostře pro tu pátou osobu, pro toho imaginárního jedlíka, aby se tak řeklo, a já proti tomu nic nemám, člověk si říká, že to je přece jenom takový vánoční obyčej, takový rituál, to je jenom jako, on stejně nikdo nepřijde, – a v tom, když jsme u toho, spočívá rozdíl mezi člověkem dneška a člověk pravěkým, jak já to vidím; pro dnešní lidstvo totiž je rituál něco, co nemá opravdovou realitu, je to prostě „jenom jako“, taková hra, takový karneval, zatímco pro člověka pravěkého, jak já si ho představuju, byl rituál naopak ta nejskutečnější skutečnost, daleko skutečnější než třeba mamut nebo oheň nebo třeba smrt... A to už dneska neplatí. Pro nás je to jenom taková maškaráda, člověk si říká, že je to jenom jako.

Jenže ouha! To bylo před pár lety, když klukovi bylo ještě devět a holce sedm. Byl Štědrý večer jako každý jiný. Sesedli jsme se všichni ke stolu, na něm už stála rybí polévka, děcka celé nedočkavé, jak se těšily na dárky, – moje žena má vždycky strach, že samým spěchem spolknou kost, a já jí na to povídám, ať teda rozbalíme dárky už před večeří, nebo ať nedělá maso, co má kosti, jenže ona na to, že kapr je tradice a bez kapra nejsou Vánoce a že kdyby se rozbalily dárky před večeří, tak nikdo už pak k té večeři nebude chtít přijít, takže nakonec nezbývá než to udělat tak, jak se to dělá vždycky. No a tak jsme se jako každý rok sesedli okolo stolu a chystali jsme se na tu rybí polévku... Když najednou někdo zazvonil! Žena se na mě hned podívala naštvaně a vyčítavě, protože si myslela, že mě zase někdo shání, abych mu něco opravil na autě nebo tak, - to se stává často, a ti lidi třeba přijdou zrovna když je oběd, a moji ženu to vytáčí a dává mi to za vinu, že jsem si ty lidi tak vychoval a že to je z toho. Tak teda někdo zazvonil a žena po mně vrhla ten zlostný pohled, ale než stačila něco říct, tak kluk už vystartoval otevřít, protože to je jeho, dělat u nás doma dveřníka, a tomu já dobře rozumím, on chlap v tomhle věku potřebuje mít něco, nějakou takovou funkci, pocit, že na něm něco závisí a že kdyby on nebyl, tak by něco přestalo běžet tak, jak má. Kluk teda vystartoval, a já jsem šel hned za ním, abych to vyřídil, - no a kluk tam stál, dveře otevřené, dveře dokořán, zima se drala dovnitř, zíral ven a venku stál chlap, řekl bych něco přes čtyřicet, plnovous, mohutný, ale pěstěný, nic divokého, pletenou čepici naraženou přes uši, dlouhý kabát, skoro až na paty, takový koženkový s opaskem; a v ruce držel něco jako kufr, pouzdro na... na hudební nástroj – já nejdřív podle tvaru myslel, že to jsou housle, ale byla to viola, což člověka hned nenapadne, protože vás vždycky jakou první napadnou housle, že ano.

Diskuze

5 příspěvků ( 5 nových)