Vůně

Na okraj

Vůně

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

19.1.2003

Sedím za počítačem a píšu. Můj nos, otupělý kouřením, mi málokdy připomene, jakou vůni měly věci. Už si nepamatuji, jak voní dřevo nebo tráva nebo mokrý pes. Je to daň za kouření. Nemohu mít všechno. Zvyknul jsem si.

Ale dnes je to nějaké divné. Jakoby tady někde voněly fialky. Co je to za nesmysl, říkám si. Kde by se tady teď v lednu vzaly fialky. I kdyby se tady objevily, stejně bych je necítil. Asi se pletu.

K večeru přišla žena. "Co to tady voní?" "Ty to taky cítíš?" "Jak by ne. Je to velmi intenzivní vůně." Takže je jasné, že jsem se nemýlil. Ale co tady, kruci písek, voní?

Začali jsme zkoumat dům. Nikde žádná kytka, nic. A pak to žena objevila. "Pojď se podívat," volala na mne ze síně. U okna tam stojí palma. Už dvanáct let. Abych pravdu řekl, je to palma zanedbávaná. Jednou za týden ji zalijeme, jednou za půl roku žena setře prach z listů. V létě, když prší, vystrčí ji na terasu, aby se omyla sama, jak říká. Ani nevím, jak se ta palma jmenuje. Je ostuda, ale nekamenujte mě za to.

Z koruny této palmy vyrostl květ. Dvanáct let nic, až teď. Okvětní lístky jsou bílé s růžovými okraji. Objevili jsme zdroj vůně.

Dojatě jsem hleděl na palmičku. "Palmo," povídám, "nezlob se, že jsme tě tak dlouho zanedbávali. Netušili jsme, že můžeš kvést a tak krásně vonět." Palma nejspíše rozuměla. Už třetí den nám v domě voní její jediný květ. Ne přes den. Rozvoní se až na večer.

Asi bychom si měli více všímat. Někdy chodíme kolem něčeho, kolem předmětu nebo rostliny nebo zvířete. Nebo člověka. A ani netušíme, jaký poklad v sobě skrývá. Díky ti, palmičko, že jsi nám připomněla tuto jednoduchou pravdu.

Známka 0.0 (hodnotilo 0)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole (1-výborný, 5-hrozný)