Ještě jednou Putinův projev ve Valdejském klubu, tentokrát z 18. setkání

10.11.2021 Komentáře Témata: Rusko 4503 slov

Slovo editora úvodem: Před několika dny jsme tady uveřejnili Putinův projev ve Valdajském klubu. Vzápětí jsem byl jedním čtenářem upozorněn, že tento projev je sedm roků starý – je z října roku 2014. Nechtěl jsem tomu věřit, ale kontrola na stránkách Valdajského klubu to potvrdila. Chyba vznikla primárně u Sakera, který omylem (jinak si to nedovedu vysvětlit) text uveřejnil jako současný. Já jsem to převzal, aniž bych to kontroloval, za to se omlouvám. Stejně je zajímavé, že nikdo ze čtenářů nepoznal, že jde o sedm let starý projev. Buď to svědčí o jeho nadčasovosti, anebo o tom, že svět se za sedm let vůbec nikam neposunul. V každém případě chci chybu napravit a předkládám vám nový Putinův projev pronesený ve Valdajském klubu. Tentokrát je určitě ten aktuální.

Letošním tématem je Global Shake-up in the 21st Century: The Individual, Values and the State. Čtyřdenní program zahrnuje více než 15 osobních a online sezení.

Prezident Ruska Vladimir Putin: Dámy a pánové,

Na úvod bych vám chtěl poděkovat za to, že jste přijeli do Ruska a zúčastnili se akcí Valdai Clubu.

Jako vždy během těchto setkání nadnesete naléhavá témata a vedete obsáhlé diskuse o těchto tématech, která bez přehánění mají význam pro lidi po celém světě. Klíčové téma fóra bylo opět formulováno přímočaře, dokonce bych řekl přímo: Global Shake-up in the 21st Century: The Individual, Values and the State.

Žijeme skutečně v éře velkých změn. Pokud mohu, z tradice vám nabídnu své názory na agendu, se kterou jste přišli.

Obecně se tato fráze „žít v éře velkých změn“ může zdát banální, protože ji používáme tak často. Také tato éra změn začala před poměrně dlouhou dobou a změny se staly součástí každodenního života. Z toho plyne otázka: stojí za to se na ně zaměřit? Souhlasím s těmi, kdo tvořili agendu těchto schůzek; samozřejmě, že stojí.

V posledních desetiletích mnoho lidí citovalo čínské přísloví. Čínský lid je moudrý a má mnoho myslitelů a cenných myšlenek, které můžeme používat dodnes. Jeden z nich, jak možná víte, říká: „Bůh chraň žít v době změn.“ Ale my už v ní žijeme, ať se nám to líbí, nebo ne, a tyto změny jsou stále hlubší a zásadnější. Podívejme se však na jinou čínskou moudrost: slovo „krize“ se skládá ze dvou hieroglyfů – v publiku jsou pravděpodobně zástupci Čínské lidové republiky a ti mě opraví, pokud se mýlím – ale dvou hieroglyfů, „nebezpečí“ a „příležitost“. A jak říkáme tady v Rusku, „bojuj s těžkostmi svou myslí a bojuj s nebezpečím svou zkušeností“.

Samozřejmě si musíme být vědomi nebezpečí a být připraveni mu čelit, a to nejen jedné hrozbě, ale mnoha různorodým hrozbám, které mohou v této éře změn vzniknout. Neméně důležité je však připomenout si druhou složku krize – příležitosti, které nesmíme promarnit, tím spíše, že krize, které čelíme, je koncepční a dokonce civilizační. Jedná se v podstatě o krizi přístupů a principů, které určují samotnou existenci lidí na Zemi, ale v každém případě je budeme muset seriózně revidovat. Otázkou je, kam se pohnout, čeho se vzdát, co revidovat nebo čemu se přizpůsobit. Když to říkám, jsem přesvědčen, že je nutné bojovat za skutečné hodnoty, prosazovat je ve všech směrech.

Lidstvo vstoupilo do nové éry asi před třemi desítkami let, kdy byly vytvořeny hlavní podmínky pro ukončení vojensko-politické a ideologické konfrontace. Jsem si jist, že jste o tom v tomto diskusním klubu hodně mluvili. Mluvil o tom i náš ministr zahraničí, nicméně bych rád zopakoval několik věcí.

V té době bylo zahájeno hledání nové rovnováhy, udržitelných vztahů v sociální, politické, ekonomické, kulturní a vojenské oblasti a podpora světového systému. Hledali jsme tuto podporu, ale musíme říci, že jsme ji nenašli, alespoň zatím. Mezitím ti, kteří se cítili jako vítězové po konci studené války (o tom jsme také mnohokrát mluvili) a mysleli si, že zdolali horu Olymp, brzy zjistili, že se i tam propadá zem a tentokrát byla řada na nich a nikdo nemohl „zastavit tento pomíjivý okamžik“, i když se zdál být spravedlivý.

Obecně se muselo zdát, že jsme se přizpůsobili této neustálé nestálosti, nepředvídatelnosti a trvalému stavu přechodu, ale ani k tomu nedošlo.

Chtěl bych dodat, že transformace, kterou vidíme a které jsme součástí, je jiného kalibru než změny, které opakovaně nastaly v lidské historii, alespoň ty, o kterých víme. Nejde jen o posun v rovnováze sil nebo vědecké a technologické průlomy, i když k oběma také dochází. Dnes čelíme systémovým změnám ve všech směrech – od čím dál složitějšího geofyzikálního stavu naší planety až po paradoxnější interpretaci toho, co je člověk a jaké jsou důvody jeho existence.

Rozhlédněme se kolem sebe. A řeknu to ještě jednou: dovolím si vyjádřit několik myšlenek, pod kterými se podepisuji.

Za prvé, změna klimatu a degradace životního prostředí jsou tak zřejmé, že ani ti nejbezstarostnější lidé už je nemohou zavrhnout. Dál se lze věnovat vědeckým debatám o mechanismech probíhajících procesů, ale nelze popřít, že se tyto procesy zhoršují a je třeba něco udělat. Přírodní katastrofy, jako jsou sucha, povodně, hurikány a tsunami, se téměř staly novým normálem a my si na ně zvykáme. Stačí si vzpomenout na ničivé, tragické povodně v Evropě loňského léta, požáry na Sibiři – příkladů je mnoho. Nejen na Sibiři – i naši sousedé v Turecku měli lesní požáry, Spojené státy a další místa na americkém kontinentu. Někdy se zdá, že jakákoli geopolitická, vědecká a technická či ideologická rivalita se v této souvislosti stává bezpředmětnou, pokud vítězové nebudou mít dostatek vzduchu k dýchání nebo nic k pití.

Koronavirová pandemie se stala další připomínkou toho, jak je naše komunita křehká, jak je zranitelná a naším nejdůležitějším úkolem je zajistit lidstvu bezpečnou existenci a odolnost. Abychom zvýšili naši šanci na přežití tváří v tvář kataklyzmatům, musíme bezpodmínečně znovu promyslet, jak budeme žít své životy, jak budeme řídit své domácnosti, jak se budou města rozvíjet nebo jak by se měla rozvíjet; musíme přehodnotit priority hospodářského rozvoje celých států. Opakuji, bezpečnost je jedním z našich hlavních imperativů, v každém případě se nyní stala samozřejmostí, a každý, kdo se to bude snažit popírat, bude muset později vysvětlit, proč se mýlil a proč nebyl připraven na krize a šoky, kterým čelí celé národy.

Zadruhé. Sociálně-ekonomické problémy lidstva se vyostřily do té míry, při jaké v minulosti docházelo k celosvětovým otřesům: světovým válkám, krvavým společenským kataklyzmatům. Všichni říkají, že současný model kapitalismu, který je základem sociální struktury v drtivé většině zemí, se vyčerpal a již nenabízí řešení řady stále zamotanějších rozdílů.

Všude, dokonce i v nejbohatších zemích a regionech, nerovnoměrné rozdělení materiálního bohatství prohloubilo nerovnost, především nerovnost příležitostí jak v rámci jednotlivých společností, tak na mezinárodní úrovni. Zmínil jsem tuto nelehkou výzvu ve svém vystoupení na letošním Davoském fóru. Tyto problémy nás bezpochyby ohrožují velkými a hlubokými sociálními rozdíly.

Řada zemí a dokonce celé regiony jsou navíc pravidelně zasaženy potravinovými krizemi. O tom se pravděpodobně budeme bavit později, ale máme všechny důvody se domnívat, že tato krize se v blízké budoucnosti zhorší a může dosáhnout extrémních forem. Je zde také nedostatek vody a elektřiny (o tom se pravděpodobně budeme bavit i dnes), nemluvě o chudobě, vysoké míře nezaměstnanosti nebo nedostatku adekvátní zdravotní péče.

Zaostávající země si to plně uvědomují a ztrácejí víru v vyhlídky, že někdy doženou vedoucí představitele. Zklamání podněcuje agresi a tlačí lidi do řad extremistů. Lidé v těchto zemích mají stále větší pocit nenaplněných a nesplněných očekávání a nedostatku příležitostí nejen pro sebe, ale i pro své děti. To je to, co je nutí hledat lepší život a vede k nekontrolované migraci, která zase vytváří živnou půdu pro sociální nespokojenost v prosperujících zemích. Nemusím vám nic vysvětlovat, protože vy vidíte všechno na vlastní oči a jste v těchto věcech zřejmě ještě zběhlejší než já.

Jak jsem již dříve poznamenal, prosperující vedoucí mocnosti mají další naléhavé sociální problémy, výzvy a rizika v hojné nabídce a mnozí z nich už nemají zájem bojovat o vliv, protože, jak říkají, už mají na talíři dost. Skutečnost, že společnost a mladí lidé v mnoha zemích zareagovali na opatření k boji proti koronaviru drsně a dokonce agresivně, ukázala – a to chci zdůraznit, doufám, že to už přede mnou někdo zmínil na jiných místech – takže si myslím, že tato reakce ukázala, že pandemie byla jen záminka: příčiny sociálního podráždění a frustrace jsou mnohem hlubší.

Mám ještě jednu důležitou poznámku. Pandemie, která měla teoreticky sjednotit lidi v boji proti této masivní společné hrozbě, se místo toho stala spíše rozdělujícím než sjednocujícím faktorem. Je pro to mnoho důvodů, ale jedním z těch hlavních je, že začali hledat řešení problémů mezi obvyklými přístupy – celou řadou, ale stále těmi starými, ale ty prostě nefungují. Nebo, abych byl přesnější, fungují, ale často a kupodivu zhoršují stávající stav věcí.

Mimochodem, Rusko opakovaně volalo, a já to zopakuji, po zastavení těchto nevhodných ambicí a po spolupráci. Pravděpodobně o tom budeme mluvit později, ale je jasné, co mám na mysli. Mluvíme o potřebě společně čelit nákaze koronavirem. Ale nic se nemění, všechno zůstává při starém i přes humanitární ohledy. Nemluvím teď o Rusku, nechme prozatím sankce proti Rusku; mám na mysli sankce, které zůstávají v platnosti proti těm státům, které nutně potřebují mezinárodní pomoc. Kde jsou humanitární základy západního politického myšlení? Zdá se, že tam nic není, jen plané řeči. Rozumíte tomu? To je to, co se zdá být na povrchu.

Technologická revoluce, působivé úspěchy v umělé inteligenci, elektronice, komunikacích, genetice, bioinženýrství a medicíně navíc otevírají obrovské možnosti, ale zároveň z praktického hlediska vyvolávají filozofické, morální a duchovní otázky, které byly donedávna výhradní doménou spisovatelů sci-fi. Co se stane, když stroje předčí člověka ve schopnosti myslet? Kde je hranice zásahu do lidského těla, za kterou člověk přestává být sám sebou a mění se v nějakou jinou entitu? Jaké jsou obecné etické hranice ve světě, kde se potenciál vědy a strojů stává téměř bezmezným? Co to bude znamenat pro každého z nás, pro naše potomky, naše nejbližší potomky – naše děti a vnoučata?

Tyto změny nabírají na obrátkách a rozhodně je nelze zastavit, protože jsou zpravidla objektivní. Každý z nás se bude muset vypořádat s důsledky bez ohledu na náš politický systém, ekonomickou kondici nebo převládající ideologii.

Slovně všechny státy hovoří o své oddanosti ideálům spolupráce a ochotě spolupracovat na řešení společných problémů, ale to jsou bohužel jen slova. Ve skutečnosti se děje pravý opak a pandemie posloužila jako pohon negativních trendů, které se objevily už dávno a nyní se jen zhoršují. Přístup založený na přísloví „bližší košile, nežli kabát“ se konečně stal běžným a už není ani skrýván. Navíc se často dokonce jedná o vychloubání a ohánění. Egoistické zájmy převažují nad pojmem obecného dobra.

Problém samozřejmě není jen ve zlé vůli některých států a notoricky známých elit. Podle mého názoru je to složitější. Obecně je život jen zřídka rozdělen na černobílý. Každá vláda, každý lídr je samozřejmě zodpovědný především svým vlastním krajanům. Hlavním cílem je zajistit jejich bezpečnost, mír a prosperitu. Mezinárodní, nadnárodní otázky tedy nikdy nebudou pro národní vedení tak důležité jako domácí stabilita. Obecně je to normální a správné.

Musíme si uvědomit skutečnost, že globální řídící instituce nejsou vždy efektivní a jejich schopnosti ne vždy odpovídají výzvě, kterou představuje dynamika globálních procesů. V tomto smyslu by mohla pomoci pandemie – jasně ukázala, které instituce na to mají a které potřebují doladit.

Opětovné vyrovnání mocenské rovnováhy předpokládá přerozdělení podílů ve prospěch rostoucích a rozvojových zemí, které se až dosud cítily odstrčené. Řečeno bez obalu, západní nadvláda nad mezinárodními záležitostmi, která začala před několika staletími a na krátkou dobu byla na konci 20. století téměř absolutní, ustupuje mnohem rozmanitějšímu systému.

Tato transformace není mechanickým procesem a svým způsobem, dalo by se dokonce říci, nemá obdoby. Je pravděpodobné, že politické dějiny nemají příklady, kdy by byl nastolen stabilní světový řád bez velké války a jejích výsledků jako základu, jak tomu bylo po druhé světové válce. Takže máme šanci vytvořit mimořádně příznivý precedent. Pokus vytvořit jej po skončení studené války na základě západní nadvlády selhal, jak vidíme. Současný stav mezinárodních záležitostí je produktem právě tohoto selhání a z toho se musíme poučit.

Někdo se může ptát, k čemu jsme dospěli? Dostali jsme se na paradoxní místo. Jen příklad: nejmocnější stát na světě už dvě desetiletí vede ve dvou zemích vojenské kampaně, které se, co do měřítka, nedají srovnat s ničím. Nakonec ale musel ukončit operace, aniž by dosáhl jediného cíle, který si stanovil před dvaceti lety, a stáhnout se z těchto zemí, čímž způsobil značné škody ostatním i sobě. Ve skutečnosti se situace dramaticky zhoršila.

O to ale nejde. Dříve válka prohraná jednou stranou znamenala vítězství druhé strany, která převzala odpovědnost za to, co se děje. Například porážka Spojených států ve válce ve Vietnamu neudělala z Vietnamu „černou díru“. Naopak tam vznikl úspěšně se rozvíjející stát, který se nesporně spoléhal na podporu silného spojence. Dnes je vše jinak: ať už má navrch kdokoli, válka nekončí, ale jen mění podobu. Hypotetický vítěz se zpravidla zdráhá nebo není schopen zajistit mírové poválečné oživení a jen zhoršuje chaos a vakuum, které představuje nebezpečí pro svět.

Kolegové,

jaké jsou podle vás východiska tohoto složitého procesu přeskupení? Pokusím se shrnout diskusní body.

Zaprvé, pandemie koronaviru jasně ukázala, že mezinárodní řád je strukturován kolem národních států. Mimochodem, nedávný vývoj ukázal, že globální digitální platformy – se vší silou, jak jsme mohli vidět z vnitřních politických procesů ve Spojených státech – si nedokázaly uzurpovat politické nebo státní funkce. Tyto pokusy se ukázaly jako pomíjivé. Americké úřady, jak jsem řekl, okamžitě ukázaly vlastníkům těchto platforem, kde je jejich místo, což je přesně to, co se děje v Evropě, když se podíváte na velikost pokut, které jim byly uloženy, a na démopolizační opatření, která jsou přijímána. To si uvědomujete.

V posledních desetiletích si mnozí přehazovali nóbl koncepty a tvrdili, že role státu je zastaralá a přežitá. Globalizace údajně udělala z národních hranic anachronismus a ze suverenity překážku prosperity. Víte, už jsem to říkal a řeknu to ještě jednou. To také říkali ti, kteří se pokoušeli otevřít hranice jiných zemí ve prospěch svých vlastních konkurenčních výhod. To se skutečně stalo. A jakmile vyšlo najevo, že někdo někde dosahuje skvělých výsledků, okamžitě se vrátili k uzavírání hranic obecně a především vlastních celních hranic a podobně a začali stavět zdi. No a měli jsme si toho nevšimnout, nebo co? Všichni vidí všechno a všichni všemu dokonale rozumí. Samozřejmě, že chápou.

Nemá smysl to dál zpochybňovat. Je to zřejmé. Ale události, kdy jsme mluvili o potřebě otevřít hranice, události, jak jsem řekl, se ubíraly opačným směrem. Pouze suverénní státy mohou efektivně reagovat na výzvy doby a požadavky občanů. V souladu s tím by měl každý efektivní mezinárodní řád brát v úvahu zájmy a schopnosti státu a podle toho postupovat a nesnažit se dokazovat, že by neměly existovat. Navíc není možné nikomu nic vnucovat, ať už jde o principy, z nichž vychází společenskopolitická struktura nebo hodnoty, které někdo ze svých vlastních důvodů nazval univerzálními. Koneckonců je jasné, že když udeří skutečná krize, zbývá jen jedna univerzální hodnota a tou je lidský život, a každý stát si sám rozhodne, jak nejlépe jej bude chránit na základě svých schopností, kultury a tradic.

V tomto ohledu si znovu povšimnu, jak vážnou a nebezpečnou se stala pandemie koronaviru. Jak víme, zemřelo na ni více než 4,9 milionu lidí. Tato děsivá čísla jsou srovnatelná a dokonce převyšují vojenské ztráty hlavních účastníků první světové války.

Druhým bodem, na který bych vás chtěl upozornit, je rozsah změn, které nás nutí jednat mimořádně obezřetně, i když jen z důvodu sebezáchovy. Stát a společnost nesmí radikálně reagovat na kvalitativní posuny v technologiích, dramatické změny životního prostředí nebo destrukci tradičních systémů. Je snazší ničit než tvořit, jak všichni víme. My v Rusku to bohužel velmi dobře víme z vlastní zkušenosti, kterou jsme již několikrát zažili.

Ještě před více než sto lety Rusko objektivně čelilo vážným problémům, mimo jiné kvůli probíhající první světové válce, ale jeho problémy nebyly větší a možná ještě menší nebo nebyly tak akutní jako problémy, kterým čelily ostatní země, a Rusko se mohlo se svými problémy vypořádat postupně a civilizovaně. Revoluční šoky však vedly ke zhroucení a rozpadu velmoci. Podruhé se to stalo před 30 lety, kdy potenciálně velmi mocný národ nedokázal ve správný čas vstoupit do cesty naléhavě potřebných, pružných, ale důkladně podložených reforem a v důsledku toho se stal obětí všech druhů dogmatiků, jak reakcionářů, tak takzvaných pokrokářů – všichni odvedli své, všechny strany odvedly své.

Tyto příklady z naší historie nám umožňují říci, že revoluce nejsou způsobem, jak vyřešit krizi, ale způsobem, jak ji zhoršit. Žádná revoluce nestála za škody, které napáchala na lidském potenciálu.

Zatřetí. Význam pevné podpory ve sféře morálky, etiky a hodnot v moderním křehkém světě dramaticky narůstá. Ve skutečnosti jsou hodnoty produktem, jedinečným produktem kulturního a historického vývoje každého národa. Vzájemné prolínání národů je rozhodně obohacuje, otevřenost rozšiřuje jejich obzory a umožňuje jim podívat se na své vlastní tradice znovu. Tento proces však musí být organický a nikdy nemůže být rychlý. Jakékoliv cizí prvky budou stejně odmítnuty, případně bez obalu. Jakékoliv pokusy vnutit hodnoty jiným s nejistým a nepředvídatelným výsledkem mohou jen dále zkomplikovat dramatickou situaci a obvykle přinést opačnou reakci a opak od zamýšleného výsledku.

S úžasem hledíme na procesy probíhající v zemích, které byly tradičně považovány za nositele pokroku. Do společenských a kulturních šoků, které se odehrávají ve Spojených státech a západní Evropě, nám samozřejmě nic není, do toho se nepleteme. Někteří lidé na Západě se domnívají, že agresivní odstranění celých stránek z jejich vlastní historie, „obrácená diskriminace“ většiny v zájmu menšiny a požadavek vzdát se tradičních představ o matce, otci, rodině a dokonce pohlaví, to vše jsou podle nich milníky na cestě ke společenské obrodě.

Poslyšte, chtěl bych ještě jednou zdůraznit, že na to mají právo, my se do toho nepleteme. Chtěli bychom je ale požádat, aby se nepletli i do našich věcí. Máme jiný názor, alespoň drtivá většina ruské společnosti – bylo by správnější to říci takto – má na tuto věc jiný názor. Jsme přesvědčeni, že se musíme spolehnout na naše vlastní duchovní hodnoty, na naši historickou tradici a kulturu našeho multietnického národa.

Zastánci takzvaného „společenského pokroku“ věří, že lidstvo zavádí do jakéhosi nového a lepšího vědomí. Šťastnou cestu, vyvěste vlajky, jak říkáme, jen do toho. Jediné, co chci nyní říci, je, že jejich recepty nejsou vůbec nové. Pro některé lidi to může být překvapení, ale Rusko už tam bylo. Po revoluci v roce 1917 bolševici, spoléhající se na dogmata Marxe a Engelse, také řekli, že změní stávající způsoby a zvyky a to nejen politické a ekonomické, ale i samotné pojetí lidské morálky a základy zdravé společnosti. Zničení odvěkých hodnot, náboženství a vztahů mezi lidmi, až po úplné odmítnutí rodiny (to jsme měli také), povzbuzování k informování blízkých – to vše byl proklamovaný pokrok a mimochodem tehdy to bylo široce podporováno po celém světě a bylo to docela módní, stejně jako dnes. Mimochodem, bolševici byli absolutně netolerantní k jiným názorům než k jejich.

To by, myslím, mělo připomenout něco z toho, čeho jsme svědky nyní. Když se podíváme na to, co se děje v řadě západních zemí, s úžasem vidíme domácí praktiky, které jsme, doufám, opustili v dávné minulosti. Boj za rovnost a proti diskriminaci se proměnil v agresivní dogmatismus hraničící s absurditou, když díla velkých autorů minulosti – jako byl Shakespeare – se už na školách ani na univerzitách nevyučují, protože se věří, že jejich myšlenky jsou zaostalé. Klasikové jsou prohlášeni za zaostalé a neznalé významu pohlaví nebo rasy. V Hollywoodu jsou distribuovány oběžníky o správném vyprávění příběhů a o tom, kolik postav jaké barvy nebo pohlaví by mělo ve filmu být. To je ještě horší než agitpropní oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Potírání projevů rasismu je nezbytná a ušlechtilá věc, ale nová „cancel culture“ - „kultura zrušení“ ji proměnila v „obrácenou diskriminaci“, tedy obrácený rasismus. Posedlý důraz na rasu lidi dále rozděluje, když skuteční bojovníci za občanská práva snili právě o smazání rozdílů a odmítání rozdělovat lidi podle barvy kůže. Výslovně jsem požádal své kolegy, aby našli následující citát Martina Luthera Kinga: „Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy pleti, ale podle charakteru.“ To je skutečná hodnota. Tam se však věci vyvíjejí jinak. Mimochodem, absolutní většina Rusů si nemyslí, že barva pleti nebo pohlaví člověka je důležitá věc. Každý z nás je lidská bytost. A to je podstatné.

V řadě západních zemí se debata o právech mužů a žen proměnila v dokonalou fantasmagorii. Podívejte, pozor na to, abyste nešli tam, kam kdysi plánovali bolševici – nejen komunalizovat kuřata, ale také komunalizovat ženy. Ještě jeden krok a budete tam.

Zéloti těchto nových přístupů jdou dokonce tak daleko, že chtějí tyto koncepty úplně zrušit. Každý, kdo se opováží zmínit, že muži a ženy skutečně existují, což je biologický fakt, riskuje, že bude ostrakizován. „Rodič číslo jedna“ a „rodič číslo dvě“, „rodící rodič“ místo „matka“ a „lidské mléko“ nahrazující „mateřské mléko“, protože by to mohlo naštvat lidi, kteří si nejsou jisti svým vlastním pohlavím. Opakuji, že to není nic nového; ve dvacátých letech minulého století také takzvaní sovětští Kulturtraegeři vymysleli nějaký newspeak, který věřil, že tímto způsobem vytvářejí nové vědomí a mění hodnoty. A jak už jsem řekl, nadělali takový nepořádek, že se člověk chvílemi ještě třese.

Nemluvě o některých opravdu obludných věcech, když se děti od útlého věku učí, že chlapec se snadno může stát dívkou a naopak. To znamená, že jim učitelé vlastně vnucují možnost volby, kterou máme údajně všichni. Učí tak, zatímco rodiče z procesu vyřazují a nutí dítě dělat rozhodnutí, která mohou převrátit celý jejich život naruby. Ani se neobtěžují poradit se s dětskými psychology – je dítě v tomto věku vůbec schopné učinit rozhodnutí tohoto druhu? Nazývat věci pravými jmény, to hraničí se zločinem proti lidskosti a děje se tak ve jménu a pod praporem pokroku.

No, když se to někomu líbí, ať to udělá. Už jsem se zmínil, že při formování našich přístupů se budeme řídit zdravým konzervatismem. To bylo před několika lety, kdy ještě vášně na mezinárodní scéně neběžely tak vysoko jako dnes, i když samozřejmě můžeme říct, že se mraky stahovaly už tehdy. Teď, když svět prochází strukturálním rozvratem, význam rozumného konzervatismu jako základu politického kurzu raketově vzrostl – právě kvůli množícím se rizikům a nebezpečím a křehkosti reality kolem nás.

Tento konzervativní přístup není o ignorantském tradicionalismu, strachu ze změny nebo o omezující hře, natož o stažení se do vlastní ulity. Jde především o spoléhání se na časem prověřenou tradici, zachování a růst populace, realistické hodnocení sebe sama a druhých, přesné sladění priorit, souvztažnost nutnosti a možností, uvážlivé formulování cílů a zásadní odmítnutí extremismu jako metody. A upřímně řečeno, v nadcházejícím období globální rekonstrukce, která může trvat poměrně dlouho, přičemž její konečná podoba je nejistá, je umírněný konzervatismus podle mého názoru nejrozumnější cestou chování. V určitém okamžiku se nevyhnutelně změní, ale zatím se zdá, že nikomu neuškodí – vůdčí princip v medicíně – nejracionálnější. Noli nocere, jak se říká.

Pro nás v Rusku to opět nejsou nějaké spekulativní postuláty, ale poučení z naší složité a někdy tragické historie. Náklady na nedomyšlené sociální experimenty se někdy vymykají odhadu. Takové akce mohou zničit nejen materiální, ale i duchovní základy lidské existence a zanechat za sebou morální trosky, kde se nedá postavit nic, co by je na dlouhou dobu nahradilo.

Na závěr bych chtěl zmínit ještě jednu věc. Velmi dobře chápeme, že řešení mnoha naléhavých problémů, kterým svět čelil, by nebylo možné bez úzké mezinárodní spolupráce. Musíme však být realističtí: většina hezkých hesel o vymýšlení globálních řešení globálních problémů, která slýcháme od konce 20. století, se nikdy nestane realitou. Aby státy a lidé dosáhli globálního řešení, musí přenést svá svrchovaná práva na nadnárodní struktury v míře, kterou by akceptoval málokdo, pokud vůbec někdo. To lze přičíst především tomu, že se za výsledky takových politik musíte zodpovídat nikoli nějaké globální veřejnosti, ale svým občanům a voličům.

Neznamená to však, že je nemožné uplatňovat určitou zdrženlivost v zájmu dosažení řešení globálních výzev. Globální výzva je koneckonců výzvou pro nás všechny dohromady a pro každého z nás zvlášť. Kdyby každý viděl způsob, jak při překonávání těchto výzev těžit ze spolupráce, rozhodně bychom byli lépe vybaveni ke spolupráci.

Jedním ze způsobů, jak toto úsilí podpořit, by mohlo být například sestavení seznamu výzev a hrozeb, kterým konkrétní země čelí, na úrovni OSN s podrobnostmi o tom, jak by mohly ovlivnit jiné země. Do tohoto úsilí by mohli být zapojeni odborníci z různých zemí a akademických oborů, včetně vás, mých kolegů. Věříme, že vypracování takového plánu by mohlo inspirovat mnoho zemí, aby viděly globální otázky v novém světle a pochopily, jak by pro ně spolupráce mohla být prospěšná.

Již jsem zmínil výzvy, kterým mezinárodní instituce čelí. To je bohužel zřejmý fakt: nyní jde o to některé z nich reformovat nebo uzavřít. Organizace spojených národů jako ústřední mezinárodní instituce si však svou trvalou hodnotu alespoň prozatím zachovává. Věřím, že v našem rozbouřeném světě je to právě OSN, kdo vnáší do mezinárodních vztahů nádech rozumného konzervatismu, což je pro normalizaci situace tak důležité.

Mnozí kritizují OSN za to, že se nedokáže přizpůsobit rychle se měnícímu světu. Částečně je to pravda, ale vinu za to nenese OSN, ale především její členové. Kromě toho tento mezinárodní orgán prosazuje nejen mezinárodní normy, ale také ducha tvorby pravidel, který je založen na zásadách rovnosti a maximálního zohlednění názorů všech. Naším posláním je toto dědictví zachovat a zároveň organizaci reformovat. Přitom se však musíme ujistit, že s vaničkou nevylijeme i dítě, jak se říká.

Není to poprvé, co využívám vysoké řečnické pultíky k této výzvě ke kolektivní akci s cílem čelit problémům, které se stále hromadí a jsou stále akutnější. Právě díky vám, přátelům a kolegům, Valdajský klub vzniká nebo se již etabloval jako vysoce postavené fórum. Z tohoto důvodu se obracím na tuto platformu, abych znovu potvrdil naši připravenost spolupracovat na řešení nejnaléhavějších problémů, kterým dnes svět čelí.

Přátelé,

Změny, o kterých se zde přede mnou hovořilo, stejně jako ty vaše, jsou relevantní pro všechny země a národy. Rusko samozřejmě není výjimkou. Stejně jako všichni ostatní hledáme odpovědi na nejnaléhavější výzvy naší doby.

Samozřejmě nikdo nemá hotové recepty. Troufnu si však říci, že naše země má výhodu. Dovolte mi vysvětlit, v čem tato výhoda spočívá. Souvisí to s naší historickou zkušeností. Možná jste si všimli, že jsem se o ní v průběhu svých poznámek několikrát zmínil. Bohužel jsme si museli vybavit mnoho smutných vzpomínek, ale naše společnost si alespoň vytvořila to, co dnes označují jako stádovou imunitu vůči extremismu, která dláždí cestu k otřesům a socioekonomickým kataklyzmatům. Lidé si opravdu cení stability a možnosti žít normální život a prosperovat a zároveň si jsou jisti, že nezodpovědné aspirace další skupiny revolucionářů nezvrátí jejich plány a aspirace. Mnozí mají živé vzpomínky na to, co se stalo před 30 lety a na všechny bolesti, které nás stálo vylézt z příkopu, kde se naše země a naše společnost ocitly po rozpadu SSSR.

Konzervativní názory, které zastáváme, jsou optimistickým konzervatismem, na kterém záleží nejvíce. Věříme, že stabilní pozitivní vývoj je možný. Vše závisí především na našem vlastním úsilí. Samozřejmě jsme připraveni spolupracovat s našimi partnery na společných ušlechtilých věcech.

Chtěl bych ještě jednou poděkovat všem účastníkům za pozornost. Jak se traduje, rád odpovím nebo se alespoň pokusím odpovědět na vaše otázky.

Děkuji vám za trpělivost.

Známka 1.1 (hodnotilo 63)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

5

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc prosinec přispělo 12 čtenářů částkou 1 726 korun, což je 5 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010

IBAN: CZ4720100000002000368066
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: SK5883300000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
12vZg7LszAecMsq3wRW4pNpoUAgGZB8aS5

Další možnosti platby ›

Ve zkratce

Aplikace e-Rouška uhnila a končí05.12.21 19:16 Česká republika 4

Pfizer “fair play”05.12.21 10:12 Neurčeno 7

Očkováním k rakovině? Nová zjištění jsou šokující04.12.21 23:56 Neurčeno 1

Chytrá karanténa se ukazuje jako krádež stovek milionů z majetku nás všech03.12.21 23:02 Česká republika 1

Vrak letounu F-35, který havaroval ve Středozemním moři, ukradla neznámá země.03.12.21 15:59 Neurčeno 5

Mutace Omicron – globalistická autoritářská příručka svlečená do naha02.12.21 20:21 Neurčeno 0

Turecko si uzurpuje enormní množství ruského plynu pro sebe02.12.21 18:35 Turecko 1

Vakcínu Valneva ČR neobjednala!02.12.21 17:46 Česká republika 8

Profesor Alexander Reďko o Covid-1930.11.21 17:25 Rusko 2

Dostálovi hrozí vyhazov z týmu Pirátů. Nelíbí se jim, jaká data šíří o covidu30.11.21 16:49 Česká republika 1

Deklarace lékařů k nátlaku na očkování30.11.21 15:25 Česká republika 1

Vláda chce zavést povinné píchání mRNA injekcí - přesto, že tvrdila, že to je lež30.11.21 10:54 Česká republika 4

Otevřeli nové očkovací centrum - už ne "udělejme tečku" ale "jedna tečka za druhou"30.11.21 10:34 Česká republika 2

Slovinsko: Řidiči musí při tankování předložit osvědčení COVID29.11.21 21:21 Slovinsko 3

Návštěva u MUDr. Kubka29.11.21 18:16 Česká republika 3

Legální eutanazie v Německu pro očkované - mají s tím historické zkušenosti29.11.21 11:39 Německo 1

Ředitel řecké JIP: Umírají vakcinovaní. Vláda musí přestat dělat rozdíly mezi očkovanými a neočkovanými28.11.21 12:49 Řecko 2

Povinnou vakcinací namydlí Babiš starší generaci schody do hrobové jámy28.11.21 08:54 Česká republika 4

Lidé po napíchání mRNA utrejchem ztratili 40% imunity, dále ztrácejí 3,3% až až 6,4% týdně až k 0%28.11.21 08:32 Neurčeno 3

Ukrajinská armáda zaútočila vo viacerých regiónoch Donbasu. Objavili sa pripravení americkí vojnoví poradcovia28.11.21 07:28 Ukrajina 0

Měnové kurzy

USD
22,50 Kč
Euro
25,46 Kč
Libra
29,78 Kč
Kanadský dolar
17,51 Kč
Australský dolar
15,77 Kč
Švýcarský frank
24,52 Kč
100 japonských jenů
19,95 Kč
Čínský juan
3,53 Kč
Polský zloty
5,54 Kč
100 maď. forintů
6,98 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
30,42 Kč
1 unce (31,1g) zlata
40 130,28 Kč
1 unce stříbra
507,18 Kč
Bitcoin
1 098 547,41 Kč

Poslední aktualizace: 5.12.2021 19:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 3 242