Co ti říká vlast?

Lenka Procházková

2.10.2017 Komentáře Témata: Česká republika 1660 slov

Vlast tu byla dřív, než jsme se narodili. Člověk k ní dorůstá vlastním dozráváním, zatímco státní příslušnost je nám udělena bez naší spolupráce. Stát podobně jako církev chce mít o svých ovečkách přehled. Udělením státní příslušnosti demonstruje stát svou důvěru v to, že z novorozence mu časem vyroste řádný občan. To ale funguje jen tehdy, pokud se stát chová ke svým lidem řádně, takže se s ním (jeho režimem) dokážou identifikovat. V takových zářných případech stát pevně stojí na svých občanech a může padnout jen vnějším zásahem. Ale ani pak není ztracen, neboť na takovou situaci své lidi řádně připravil, takže vědí, co mají dělat, aby svůj povalený stát zase postavili na nohy. Udělení státního občanství je tedy smlouva o smlouvě budoucí.

Jiné je to se svátostí křtu. Tímto obřadem sice i církev demonstruje zařazenost pokřtěné ovečky ke svému stádu, ale na rozdíl od státu, který si věrnost svých občanů musí zasloužit svými skutky, církvi stačí skutky svatých. Křest, na rozdíl od občanství, je ale nezrušitelný a může být proveden jen jednou za život. Konfesi však může člověk změnit, a to i vícekrát. Zůstat po několika změnách nakonec nezařazený jako sám voják v poli ale nemusí znamenat, že člověk s církví ztratil i Boha. Možná jej právě našel, když mu zprostředkovatelé zmizeli z cesty. Hlouběji toto delikátní téma, s kterým nás seminář nepočítal, zkoumat nebudu. Pouze shrnu, že stát i církev jsou strukturované organizace, jejichž spolupůsobení může mít různé podoby. Mohou se o sebe opírat při udržování moci, nebo se o moc přetahovat, přičemž vítězství nebývá trvalé. Pokud je ve státě národní církev a pokud je stát moudrý, vnímá ji jako pojistku, protože chápe její zakotvení v dějinách země, kterým si národní církev vytvořila vlastní cestu k srdcím lidí žijících ve stejném prostoru. A tím se vracím k pojmu vlast.

Co je to vlastně vlast?

Na rozdíl od církve i od státu to není organizace, i když i ona má své lidi.

S vlastí, stejně jako s Bohem, si člověk tyká. Nejčastěji k ní promlouvá jenom v duchu. Situace, kdy ji vzývá hlasitě, nastávají povětšinou jen při projevech v Parlamentu, nebo na demonstracích. Ti, kteří za vlast bojovali a padli, zřejmě před smrtí křičeli jiná slova. Jak se ale vlast projevuje a co nám říká, to záleží na našem vztahu k ní.

Existuje vlast viditelná, jejíž líbezností se kocháme. Hlubší vztah k vlasti si vytváříme pochopením i její skryté krajiny. První náhled do starých myšlenek, které kdysi pramenily v tomto životním prostoru, nás většinou neuhrane. Teprve urputnost, s jakou byly kdysi dávno, ale i později hájeny a opakovaně krutě vymítány a znevažovány, v nás probudí touhu prozkoumat tu skrytou krajinu důkladněji. Výsledky jsou různé, neboť lidé jsou různí. Srůstání s vlastí je vnitřní proces, na kterém se podílí intelekt i cit.

A tak se někomu vlast stane jen deštníkem, jinému už kabátem a pro dalšího je dokonce košilí přilepenou přímo na tělo. Takových vlastenců bývalo dřív mnohem víc, ale vlast má naštěstí tu vlastnost, že povolává ke své obraně i své mrtvé.

Zatímco občanství můžeme mít dvojí současně, s vlastí je to složitější, protože ta stará se o nás s tou novou vždycky popere. To prožil jeden můj známý, který se kdysi pod vlivem chandry přestěhoval i s rodinou do Bavorska. Krajina se mu jevila podobně líbezná jako ta vlastní, stavby mu taky připadaly povědomé, dokonce i pivo mělo správný říz, ale pak zjistil, že oni nemají slovo „sluníčko“ a že jejich pohádky, které večer překládal svým dětem, aby se rychleji vcítily do nových poměrů, musí pořád opravovat, aby pointa odpovídala českým tradicím. Nakonec to vzdal a přenechal výchovu svých potomků škole. Ta to zvládla a z dětí jsou dnes řádní Němci. Jejich otec překonal svou rozpolcenost tím, že někdejší lásku ke staré vlasti přetavil v nenávist. Dnes už do Čech nejezdí ani za zubařem. Jeho rozhodnutí nevnímám jako vlastizradu, ale jako amputaci, kterou si chtěl svou schizofrenii vyléčit.

Když už jsem nadhodila pojem vlastizrada, pokusím se jej uchopit. Dnes je 30. září, výročí mnichovské zrady. Tehdy chirurgickému řezu do těla naší vlasti asistovali naši političtí spojenci, aby tím odkrojeným soustem ukojili hladového vlka.

Zrušenou mobilizaci a přijetí diktátu vysvětlil zrazený prezident Edvard Beneš snahou zachránit biologickou podstatu národa. Obětoval půdu i opevnění, aby zachoval holé lidské životy. Jenže národ, který po staletí srůstal i s vnitřní krajinou své vlasti a kultivoval její ideály až k suverénní první republice, byl okleštěním své vnější krajiny bez boje zasažen především psychicky. Tzv. mnichovský syndrom byl zesílen vyhlášením protektorátu a poznáním, že naše vynucená oběť k udržení míru byla marná. Pocit zrazenosti a marnosti lze překonat jedině vůlí k činu. Odkaz legionářů, že za vlast se dá bojovat i mimo vlast, byl tehdy ještě svěží a přitáhl mnoho našich vojáků i dobrovolníků k zahraničním bojovým jednotkám.

Mezitím i v protektorátu, řízeném jako vyvlastněná firma, vznikala hnízda odboje. Na vytvoření sítě ale nezbylo ve vlasti dost vlastenců.

Vždyť už během tzv. druhé republiky se ukázalo, jak obtížné je a teprve bude národní jednotu udržet, když mnozí místo s národem hned drželi s Němci.

Tehdejší prožitky zjevné kolaborace a vlastizrady se vpálily do povědomí národa a to včetně dorůstajících dětí. A proto právě děti z této generace, zatížené nejen mnichovskou vnější zradou ale i vlastizradou, byly po osvobození k rehabilitovanému slovu národ tak ostražité. Dokázaly se nadchnout pro statečné hrdiny a jejich postupně objevované příběhy, ale pokrytectví, zbabělost nebo i zrada, v jejichž sousedství prožívaly nejdůležitější léta života, potřísnily obraz národa, jaký jim na sklonku první republiky kreslili učitelé, rodiče, politici a umělci. Někteří z těchto předčasně dospělých svou deziluzi nechali přerůst ve skepsi. Většina ji ale zaháněla vůlí napravit to. Náš dnešní nepamětnický a tudíž nespravedlivý pohled na onu poválečnou mládež a její budovatelskou energii, by měl být rozšířen o empatii. A také o vědomí toho, že právě tato generace pak otevřela v šedesátých letech pandořinu skřínku. I nehezká pravda může být vlasteneckým činem a mít léčebné účinky, což pražské jaro ukázalo. Odporem proti srpnové invazi spojeneckých vojsk se národ napříč generacemi spontánně přihlásil o slovo a projevil i schopnost rychle se zorganizovat. Zatímco občané ukazovali sobě, okupantům i světu, že stojí pevně na svých právech, v Moskvě se formuloval protokol, který třicet let po Mnichovu znovu vytvořil syndrom, že plníme roli beránka, obětovaného znovu a znovu.

Poškození psychiky národa v průběhu normalizace probírat nebudu, protože jsem tu dobu prožila nenormálně a tudíž jsem jen lehčí případ. Mohu však potvrdit, že biologická podstata národa byla i tentokrát zachována, sama jsem přispěla třemi dětmi. A dokázala jsem jim z podprůměrného platu zajistit přístřeší, teplo, zdravou stravu i čas věnovaný jejich výchově k občanství. Nikoliv tomu normalizovanému. Moje výuka, nejen slovy ale i snad příkladem, byla však příliš krátká a po další změně režimu ji překryl vliv školy, tzv. svobodných médií a cizích normotvorných kulturních vzorů, což ale postihlo děti a dospívající takříkajíc plošně.

Je naší chybou, že jsme nerozpoznali včas, k čemu ta převýchova směřuje. Mnozí z rodičů si devastujícího vlivu ani nevšimli, protože děti zdánlivě vyrůstaly v suverénní jedince. Jsou pracovité, umí jazyky, s úřady jednají bez podráždění, nekouří, pijí jen o víkendu, snaží se udržovat v dobré fyzické kondici. Pro koho? Slovo vlast v nich vzbuzuje rozpaky, protože dějiny národa znají jen letmo a i tento pohled je jim předávaný pokřiveně.

Před dvěma dny jsem na záběru shromáždění ke státnímu svátku viděla skupinku těchto dobře pěstěných mladých lidí. Držely transparent „Nevěřím v národ!“ Zřejmě to byli rodilí Evropané. Příští rok, až bude stoleté výročí založení suverénní republiky, to možná napíšou anglicky.

Nevíra v národ znamená nevíru v sebe samé. A člověk, který si nevěří, ztrácí i motiv mít děti. Proč plodit děti, když pro ně nemáte vnitřní svět?

Když prezident RF Vladimír Putin nedávno prohlásil, že „naší státní ideologií je vlastenectví,“ sklidil souhlasný potlesk. I Donald Trump mluví často o patriotismu, a i když to myslí jinak než Putin, zřejmě to myslí vážně. Zatímco naši politici nejsou schopni repatriovat ani dva české chlapce ukradené impotentními norskými úředníky. Je náš stát vůbec ještě náš, s námi a pro nás? Nebo už chystá smlouvu o smlouvě budoucí, v které tu zemi, jejíž líbezností se zatím kocháme, prošmelí za bakšiš nastojato, jako firmu i s otroky? Stát který neplní své základní smlouvy s občanem, nemůže mít copyright na vlast. Ten má pouze národ. Pokud si věří.

Vlastenectví totiž nemůže trvale žít jen ze vzpomínek na statečné předky, musí se spoléhat na vlastní statečnost.

Ale nechci být jenom negativní a kritická, a tak přidám jednu velmi povzbuzující zprávu. Po mnohaletých dohadech a několika občanských peticích se zastupitelé pražského magistrátu v naprosté většině usnesli, že mariánský sloup, symbolizující vítězství Habsburků a Říma nad českými kacíři a svržený šestý den po vyhlášení samostatné republiky, nebude na Staroměstském náměstí znovu postaven. Pokusy o jeho obnovu započaly už za druhé republiky, v té devastující klerofašistické atmosféře, jejíž zápach jsme nevyvětrali dodnes, takže smrdí i na ministerstvu kultury, například. Ale hlasování pražských zastupitelů ukázalo, že ne všichni politici jsou ochotni ten odér inhalovat. Takže k těm volbám za tři týdny pojďme a pokusme se mezi přihlášenými najít ty, kteří si vlast nepřipínají na stranickou klopu, ale nosí ji jako vlastní košili.

Bude to velmi nesnadný výběr, v kterém nám média rozhodně neporadí. Musíme si poradit sami, za pomoci kritického rozumu, který dokáže předvídat důsledky a za pomoci paměti. Paměť u nás mnozí politici nepředpokládají, a proto mají tu troufalost usilovat o další čtyři roky ve Sněmovně, aby dokončili práci škůdců této země, likvidátorů její suverenity, kulturních tradic a nakonec třeba i biologické podstaty národa.

A na závěr ještě technická poznámka týkající se vlastizrady. Přečtu ji z našeho platného trestního zákoníku.

(1) Občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314), bude potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku, nebo výjimečným trestem.

(2) Příprava je trestná.

Příspěvek Lenky Procházkové na semináři v Litoměřicích 30. 9. 2017

Známka 1.5 (hodnotilo 86)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

32

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 82 čtenářů částkou 9 541 korun, což je 32 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 0

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 0

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 1

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 5

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 3

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 2

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Kevina Spaceyho vymažou z hotového filmu kvůli obvinění z obtěžování09.11.17 14:40 USA 14

Plíživá islamizace ČR09.11.17 11:02 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
21,69 Kč
Euro
25,58 Kč
Libra
28,67 Kč
Kanadský dolar
16,99 Kč
Australský dolar
16,41 Kč
Švýcarský frank
21,93 Kč
100 japonských jenů
19,36 Kč
Čínský juan
3,27 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,21 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,79 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 075,51 Kč
1 unce stříbra
375,19 Kč
Bitcoin
168 349,94 Kč

Poslední aktualizace: 18.11.2017 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 5 076