Donald Trump a systémová korekce globalisticko-oligarchické vlády nad světem

Vladimír Pavlenko

3.4.2017 Komentáře Témata: Nový světový pořádek, Analýza 4423 slov

Pod vlivem rozporuplných a nečitelných vládních postojů nově zvoleného prezidenta USA pokračuje debata o tom, co vlastně představuje Donald Trump, jaké síly za ním stojí a jaké jsou jejich cíle, čeho chce ve skutečnosti dosáhnout.

O jakých silách jde řeč? Co se děje a čí projekt Donald Trump zastupuje? Není třeba vymýšlet žádné příběhy o „selhání systému“, k němuž údajně došlo v USA a na Západě. To neodpovídá skutečnosti. Rovněž tak nelze brát vážně rozšířenou pověst, že se Trump vzepřel západnímu systému a jeho elitám a čelí jakémusi „stínovému státu“ či paralelnímu „státu ve státě“ („Deep State“) v USA.

Pod výrazem „Deep State“ se skrývá úplně jiná formulace, která nás přivádí k fenoménu konceptuálního řízení. Tj. k někomu ve stínu, k institucionalizovaným i neformálním společenstvím, které řídí určitý projektový záměr a jsou propojeny společným korporativním duchem a vnitřní disciplínou. A také ideologickými imperativy a okultními svazky, v tomto případě transnacionálními. Před hrozbou vyplývající z tohoto fenoménu varovali prezidenti USA D. Eisenhower a John F. Kennedy. Jestliže první z nich zašifroval nespokojenost s rozsahem stínové vlády nepřiměřeným růstem vlivu vojensko-průmyslového komplexu, druhý rovnou mluvil o systému utajování prostupujícím americkou armádou, diplomatickými, intelektuálními, ekonomickými, vědeckými a politickými kruhy, které se ze svých skrytých záměrů nikomu nezodpovídají. Řada současných ruských vědců, jako je Andrej Fursov, mluví o „skrytých nadnárodních subjektech“, jejichž technologii formování a fungování opakovaně odkryl Sergej Kurgiňan na základě konkrétních příkladů. Na fenomén konceptuálního řízení poukazovali i oblastní metropolita Petrohradu a Ladožský Johan (Snyčev) a mnozí po nich ve snaze přizpůsobit toto téma řešení vlastních dílčích úkolů, zamaskovaných pod státní řízení. Existuje také akademicko-vědecké uznání tohoto fenoménu přinášející definici konceptuálního řízení „vnitřního státu“, která pochází od jednoho z dosud přežívajících klasiků mezinárodní politické vědy profesora Pavla Cigankova. Bohužel, není příliš známá, proto ji cituji v plném znění:

S pomocí „okultních svazků a zájmů mezi vrchnostenskými elitami se utvářejí pevné horizontální vazby, které nezapadají do vládní hierarchie.

„Okultních“ chápejme jako eufemismus pro „zednářských“.

„Vnitřní stát“ a globální oligarchické struktury

Autorovi těchto řádků je po asi jeden a půl desetiletí vývoje tohoto tématu zřejmé, že jádrem podobných subjektů jsou globální oligarchické struktury. Obvykle jsou jmenovány tři hlavní, označované jako „klany“, Rothschildové, Rockefellerové a Vatikán. Ale oni přitom už dávno jen akumulují a plní reprezentační funkce ve vztahu k celé řadě s nimi svázaných a vzájemně propletených hráčů, nebo vědecky řečeno „aktérů politického procesu“, kteří patří do sféry vlivu těchto „klanů“.

S oligarchií úzce spolupracují aristokratické kruhy, především evropské, zejména však monarchové, a rovněž tak monarchie celé řady vzdálených regionů, například Perského zálivu. Vnořeny do této hierarchie jsou i „mozková centra“. Struktura „osy“ „vnitřního státu“ je jasně vidět na příkladu zvláštní skupiny představitelů Transatlantické politické sítě (TPN) sjednocující severoamerické a evropské elity a zahrnující řádné členy velkých nadnárodních společností, stejně jako celou řadu klíčových odborných institucí a parlamentních skupin. Na druhé straně jádro tohoto systému v podobě nadnárodních korporací má svou vlastní strukturu, kterou zastřešuje skupina „společností spravujících aktiva“ společná pro všechny ostatní prostřednictvím ISG – The investor Stewardship Group. Dokonce i letmý pohled prozrazuje, že mezi signatáři nejméně trojčlenného kartelu takzvaných „totálních investorů“ jsou společnosti BlackRock, Vanguard Group a divize společnosti State Street Corporation. Přitom první dvě kontrolují aktiva v hodnotě téměř 10 bilionů dolarů z celkových 17 bilionů, které jsou řízeny všemi účastníky ISG a těch, kdo podpořili iniciativu jejich sdružení.

Regionální či státní „sekci“ nadnárodního subjektu je určitě možné chápat ve formě jakéhosi „vnitřního státu“. Pouze různě vypadá jeho míra subjektivity v závislosti na statusu země a chování elit. Ve státních projektech a uniích podobných USA nebo EU se zapojuje do „vnitřního státu“ významná součást elit prezentovaná uvnitř hranic jednotlivých zemí konsenzem dvou politických stran, který se rozšiřuje na takzvané „globální strany“ (Liberální internacionála, Socialistická internacionála, „zelená“ hnutí). Obecný koncept integrace vedený elitami USA a EU, stejně jako Japonska a některých zemí Asie a Tichomoří, je reprezentován triádou neformálních stínových institucí. „Osu“ triády tvoří komplot britské „Chatham House“ (Královský institut mezinárodních vztahů) s americkou Radou pro mezinárodní vztahy (CFR – The Council on Foreign Relations). Dopad tohoto svazku pod vlivem regionálního principu doléhá zejména na Evropu; V rámci skupiny Bilderberg (klubu) na sebe vzájemně působí americké a evropské elity. Asijsko-tichomořský region spadá do působnosti jejich vlivu ve formátu Trilaterální komise; ke dvěma skupinám se tak přidává třetí – asijsko-tichomořská, která je pevně pod kontrolou Japonska (až do roku 2000 se tato skupina počítala za Japonskou).

Triáda stínových institucí je doplněna systémem globální správy ekonomických záležitostí legalizovaným „skupinou dvaceti“; mluvit o ní vyžaduje připomenout, že „dvacítka“ je rozšířený formát méně známé „skupiny deseti“ spojující zakladatele a členy představenstva s basilejským sídlem Banky pro mezinárodní platby (BIS). Ta je zároveň součástí kartelu tvořícího neformální „globální centrální banku.“ Kromě BIS je k němu třeba přičíst MMF a Světovou banku, které jsou oficiálně členy „dvacítky“. A rovněž Bank of England, FED a Evropskou centrální banku (jmenovitě v tomto pořadí, neboť Bank of England je klíčovým akcionářem amerického Federálního rezervního systému).

Takže „vnitřní stát“ je pojem vesměs podmíněný a fiktivní, a to i pokud jde o jeho „niternost“; globalizace nic takového nepředpokládá, nýbrž podporuje stírání hranic a suverenit. Rovněž tak za americkým „vnitřním státem“, kterému zdánlivě oponuje Trump, stojí těsné svazky a zájmové propletence, které se ani zdaleka netýkají pouze amerických nadnárodních korporací. Například na americkém trhu s ropou kromě společností spojených s Rockefellerem (Standard Oil - ExxonMobil, Chevron, Amoco, atd.), s klany Texasu (Texaco) a s Kalifornií (UNOCAL) vystupují rovněž Angličané (British Petroleum, Shell) a dokonce i Saúdové (Saidi Aramco). Přitom Saúdy svého času přivedla na americký trh firma ARCO spojená s Vatikánem.

Zjednodušit tuto na pochopení docela složitou konstrukci „vnitřního státu“ lze použitím aforistické metafory hlavního teoretika globalizace Jacques Attaliho, který uvádí, že u „Nového světového řádu“ stojí tři osnovatelé určující světový systém náboženství, moci a peněz. Pokud máme promítnout tento model na rozpoznané globální „klany“, můžeme vidět, že mezi nimi existuje jakási dělba práce. Rothschildové jsou zodpovědní za peníze, Rockefelleři za moc a Vatikán za „nové světové náboženství", jehož formování je spojeno s ekumenickým procesem, který byl zahájen na Druhém vatikánském koncilu (1962-1965 ) a pokračoval Ekumenickou chartou (2001).

Projekt globálního kapitalismu je v závěrečné fázi své realizace

Takový je přijatý „vnější pohled“ na jádro současného kapitalistického světového systému (přesněji imperialistického a ještě přesněji, podle Karla Kautského, ultraimperialistiského). A všichni, kdo jsou na periferii, jsou odsouzeni v něm živořit, dokud nezemřou. Pokud si nevytvoří vlastní alternativní světový systém. A ten musí být ne-kapitalistického formátu, protože kapitalistický rynek, za prvé, je již obsazen, a za druhé, je podle Maxe Webera indoktrinovaný protestantskou etikou a metafyzikou „zlatého telete“, přičemž obojí je úzce spjato se zednářstvím. A za třetí, žádná kopie se nikdy nemůže vyrovnat originálu, a proto pokus o její vylepšení na základě převzetí iniciativy z úrovně „vůdčích špiček“, jak se utěšují iluzemi naši čínští spojenci a soudruzi, jednak nemá perspektivu, jednak je postaven na konspiraci určité části východních elit se Západem. Důvěřovat západním konceptuálním centrům je, jak víme, naivní. A vzít si od nich vládu silou vyžaduje vyhrát třetí světovou válku, žádná jiná cesta neexistuje. (V daném smyslu je třeba s velkou rezervou chápat i tvrzení, že se do Číny přesouvá jedno z konceptuálních center globálního prediktora, jaké razí někteří teoretici řízení velkých supersystémů, např. Valerij Pjakin – pozn. překl.)

Z uvedené analýzy vyplývá otázka: s jakým že to „vnitřním státem“ vede Trump boj? S konsenzem amerických elit, za nímž již dávno vyrazili dveře se všemi relikty nacionalistických izolacionistů? Nebo s konsenzem amerických (i jiných) zpravodajských služeb, které jsou úzce svázány na jedné straně s předními nadnárodními společnostmi a z druhé strany se soukromými zbrojními firmami pod jejich kontrolou? Mezitím zbrojní lobby za Trumpa dostala své „kádry“ do nejvyšších vrstev veřejné politické moci.

Nyní můžete pochopit, milí čtenáři, celý konspirologický nesmysl o údajném „systémovém selhání“ západního projektu. Přitom je v závěrečné fázi své realizace! Trump, jako miliardář i rodák z německé „diaspory“, jíž tajně předsedají Rockefellerové a která je úzce spojena s nacistickým projektem, je přímý potomek oligarchického systému Západu. Zle to tvrdit také proto, že je pod silným vlivem chasidistické větve sionistického spiknutí, a z různých jiných důvodů. „Selhání systému“, jak už bylo prokázáno, proběhlo před sto lety, a jeho příčinou byl fakt, že se v Rusku v říjnu 1917 dostal k moci V. I. Lenin namísto Trockého, s nímž počítaly „globální elity“. To vedlo USA k upuštění od vstupu do Společnosti národů představující prototyp světové vlády, který samy vytvořily následně po Federálním rezervním systému. Právě po Velkém říjnu byl nastoupen kurz na „přetvoření“ výsledků první světové války cestou rozpoutání té druhé, což okamžitě oznámili světu dva informovaní zástupci elit „na nejvyšší úrovni“: velitel spojeneckých sil ve Francii Ferdinand Foch a nepraktikující první ex-lord admirality Winston Churchill.

Příští „systémový kolaps“, pokud se budeme řídit touto analogií, může nastat v reakci na výzvu přicházející pouze z vnější strany Západu. Ovšem nikoliv z Číny, která silně propaguje svoji verzi globalizace zašifrovanou v rámci projektu „Velké hedvábné cesty“ a „zelené ekonomiky“. Ani ve spojitosti se Sýrií, která přes vážnost toho, co se tam děje, tvoří jen pozadí významných událostí. Výzvu ke změně poměrů na celém světě vpravdě konceptuálního a systémového rozsahu může Západ dostat jen z Ruska, odnikud jinud. Ale tato otázka dnes zůstává otevřená. A pokud toho Rusko bude schopné, i přes buržoazně-spotřebitelské „elitářské“ vedení, potom teprve něco poznáme.

Možnosti dalšího vývoje jsou podle všeho dvě. Za prvé, stejně jako Barack Obama i Trump rychle ochabne a opustí původně vyhlášené plány. Nebo se ukáže, že tyto plány byly vyhlášeny čistě z populistických, předvolebních úmyslů využít rostoucí nespokojenost americké veřejnosti s oligarchickou „matricí“. Předpoklady pro to tady jsou, soudě podle vyhlášky o odstoupení USA od dohody o klimatu v Paříži. A posléze čeká Trumpa osud Warrena Hardinga, nešťastného nástupce Woodrow Wilsona. (Warren Harding zemřel po dvou letech ve funkci prezidenta údajně na zástavu srdce – pozn. překl.)

Reorganizace mocenských sil před velkými otřesy a vedoucí role Vatikánu

Ale je tu další, mnohem nebezpečnější varianta, která znamená, podle vnitřního přesvědčení autora, skutečný účel probíhající transformace Západu připomínající přeskupení sil před velmi silnými otřesy. A to je nutné prozkoumat maximálně podrobně jak ve spojení s prosincovými, tak s mnohem aktuálnějšími událostmi, které nejenže nemluví proti tomuto scénáři, ale odhalují některé výmluvné detaily jeho praktické realizace.

Mnohé z probíhajících událostí objasňuje tato informace:

„Papež František přijme 24. března ve Vatikánu hlavy států Evropské unie. Audience proběhne v předvečer významného summitu Evropské unie, který by měl dát této instituci nový směr po Brexitu. (Už proběhla – článek vyšel 19. března – a úlisný Sobotka tam před papežem div, že nepadl na kolena, a prosil ho, aby navštívil Českou republiku. Že by měl nutkavou potřebu duchovní opory pro své bezbožné plány? – pozn. překl.) Summit se koná dne 25. března, k 60. výročí Římské smlouvy, která vedla ke vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS), předchůdce Evropské unie. Papež přijme politiky v 18:00 v Apoštolském paláci. O možnosti setkání evropských představitelů s papežem hovořil premiér Malty Joseph Muscat. Podle něho František může „přinést vedení, které se nedostává politikům ... Jsem si jist, vzhledem k okolnostem, že papež je nejvhodnější vůdce disponující kompetencemi i vizí, a jak se říká, stojí nad přízemností a banalitami, které se nám nelíbí u politiků.“ Jak poznamenal Yves Bertoncini, ředitel Ústavu Jacquese Delorse, na konci předsednictví Baracka Obamy, představuje pontifikát jedinou morální autoritu, která může být orientačním bodem pro evropské lídry.“

Takže co se stane?

Papež římský, představitel řádu jezuitů, v němž je od roku 1958 (od roku 1969 jako kněz), svolává představitele EU. A oni k němu přijedou. Zdá se, že „na kobereček“. A ne jen tak mimochodem, ale v předvečer jubilejního summitu, na němž se v diskusích musejí účastníci do značné míry vymezit k otázce budoucnosti EU. V té souvislosti je nutné předpokládat, že se mimo jiné budou muset vyslovit i k podmínkám další účasti evropských členů v NATO, k povaze vzájemného vztahu s vojenským paktem a o vyhlídkách „evropské armády“, které s původně přízračných kontur dostávají podstatně realističtější tvar.

Papež se chystá dát jim „pokyny“ a směr uvažování, a rovněž tak naznačit „žádoucí“ řešení?

Vatikán bdí nad připraveností kontinentálního bojového křídla Evropy

Není žádným tajemstvím, že mocenská centra z Vatikánu společně s Londýnem, jako jeho protistranou, po staletí bojovala bok po boku za to, aby rozdělila a poštvala navzájem proti sobě Evropany a přiměla je samotné tahat za sebe kaštany z ohně. V rámci ekumenického procesu spuštěného, pokud si pamatuji, Druhým vatikánským koncilem, se ve svém díle sjednotila a nyní jednají jako jeden muž. Pozváním představitelů EU se Vatikán, následně po Bruselu, sám identifikoval nejen jako klíčové evropské centrum, ale jako jediné centrum moci za situace, kdy Anglosasové, jak se již v historii stalo, opustí kontinentální Evropu, aby zformovali předválečnou (nebo krizovou) konstelaci sil. A současně s přijetím papežova pozvání lídři EU jeho moc nad sebou, posvěcenou Londýnem a Washingtonem, ve skutečnosti uznali.

Co znamená ve skutečnosti „Brexit“? Je to osamostatnění Británie od Evropy. Co znamená „Trump“? Osamostatnění USA od Evropy. Co znamená „Marine Le Pen“? Osamostatnění Francie od EU a v nadcházejících prezidentských volbách v této zemi půjde řeč o tom, zda se Paříž stane jadernou „osou“ Anglosasy vytvořené „Čtvrté říše“. Nebo, jako v předešlých světových válkách, bude její opozicí a převrátí se v anglosaskou předsunutou základnu.

Kolem této volby se vede boj. Evropský parlament nedávno přijal usnesení, podle něhož je třeba vytvořit Evropský obranný svaz, „který v rámci strategického partnerství s NATO umožní EU jednat autonomně v zahraničních operacích“ a dovolí Evropské unii zvýšit úroveň „její vlastní obrany a bezpečnosti."

Poté vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová oznámila plány na vytvoření sídla armádního štábu pro výcvik vojáků v Somálsku, Mali a Středoafrické republice. A konečně prezident Francie François Hollande poskytl rozhovor šesti hlavním evropským médiím, v němž zdůraznil potřebu společné obrany pro zajištění evropské suverenity. I když v rámci NATO. Cožpak to není požadavek na přeměnu Evropy na jeden jaderný stát kontinentální Evropy pod vedením Francie, z objektu na subjekt globální vojensko-politické situace, a zároveň apel na převahu sektoru obrany nad ekonomikou? Přitom vše na pozadí dosavadního německého vedení Evropské unie.

K tomu Hollande „napadl“ Le Pen a dal jí na srozuměnou, že nad jejím prezidentstvím při takové roli Francie dělá kříž. To znamená, že pod záminkou obnovení vztahů s Ruskem povede Francii do „nové Trojdohody“ jako za první světové války? Rusko tak do ní bude vtaženo, aby se znovu střetlo s Německem?

Ale hlava britského ministerstva obrany Michael Fallon předvídatelně o nutnosti vojenské integrace kontinentální Evropy zapochyboval. Samozřejmě, že je to maska: Britové, hned po Trumpovi, se distancovali od evropských procesů a předstírají, že s nimi nemají nic společného.

Papež jako hlava německé „Čtvrté říše“

Takže před našima očima se ze stínu minulosti zjevují, nebo spíše vracejí, staré rozvrhy, a je jasné, proč před několika lety Američané vyměnili pontifikát ve Vatikánu. Nový římský papež sám sebe prohlašuje za veřejně vyvoleného pastýře Evropy; mnoho století papežové stavěli pod sebe evropský pořádek podle schématu „jeden otec – mnoho králů a později prezidentů, kteří stojí ve frontě k němu na audienci.“

Velmi málo lidí si všimlo, že dosažením bezprecedentní rezignace ještě za života předchozího papeže Benedikta XVI, Němce Josepha Ratzingera, a jeho nahrazením Františkem, Argentincem (s italskými kořeny) Jorgem Bergogliem, se ve skutečnosti ve Vatikánu otevřela cesta k moci německé lobby (Argentina je od dob Juan Domingo Peróna „latinská Germánie“, která se stala bezpečným útočištěm pro nacistické válečné zločince a platformou pro nacistický vojenský a vědecký výzkum). Jasněji je to vidět na dvou příkladech.

První příklad se týká přechodu kontroly nad Vatikánskou bankou (oficiální název: Institut pro věci víry, status: dikasterium Římské kurie). Od koho ke komu? Od španělské bankovní skupiny Santander Group, jejímž prominentem byl dřívější šéf banky Gotti Tedeschi podezřelý z velkého skandálu praní špinavých peněz, k Maltézskému řádu; k němu patří dočasně dosazený nástupce ředitele banky, maltézský rytíř a německý právník Ernst von Freyberg. Přitom je třeba pochopit, že Santander Group je spoluvlastnictvím Vatikánu a Rothschildů a je účastna ve dvou hlavních bankovních sítích – soukromé Inter-Alpha Group of Banks (Rothschildové) a v European Financial Services Roundtable (EFSR) patřící Evropské unii a představující Kulatý stůl evropských finančních služeb. Kromě Santander Group jsou v těchto sítích přítomny ještě alespoň dvě banky úzce spojené se Svatým stolcem: Crédit Agricole a Intesa Sanpaolo.

Ale to není vše. V čele Santander Group stojí rodina Botínů (po smrti Emilio Botína v roce 2014 přešly otěže na jeho dceru, členku Trilaterální komise, Annu Patricii Botínovou), jde o klíčový článek spojující oba oligarchické „klany“ se sekulárním katolickým řádem Opus Dei založeným v roce 1928, krátce před Lateránskou smlouvou, na jejímž základě Mussolini vrátil Svatému stolci papežskou státnost ztracenou během Garibaldiho zednářské revoluce. Po následném příchodu nacistů k moci v Německu sloužil Opus Dei jako prostředník při komunikaci Vatikánu s „Černým řádem SS“. Není žádným tajemstvím, že skuteční páni SS – odnož nacismu, jejíž ideologie se významně lišila (a liší) od rasové verze Hitlera-Rosenberga – jsou dosud ve Spojených státech a patří mezi největší magnáty německé diaspory v USA, k níž patří i Trump. Kapitulace hitlerovského Německa neznamenala konec nacistické třetí říše, ale její přechod k federalistické hypostázi „nové Evropy“ zahrnující tentokrát nikoliv státy a národy, ale regiony a etnika (projekt, který se pod rouškou „euroregionalismu“ dnes realizuje v rámci EU a je experty považován za „pilotní“).

Druhým slíbeným příkladem je nynější krize v Řádu maltézských rytířů, do níž byl Vatikán zavlečen „v plném gardu“. Pod přímým tlakem papeže Františka podobně bezprecedentně jako Ratzinger odstoupil velmistr Matthew Festing – dědičný britský aristokrat, kterého nahradil Němec Ludwig von Hoffmann Rumerstein. Není vyloučeno, že jde o prozatímní postavu a Řád nakonec povede německý jezuitský chráněnec současného papeže – Albrecht von Boeselager, s nímž měl konflikt Festing, což vedlo k jeho předčasnému odchodu. Malé odbočení. Ideologické krédo jeho otce Philippa von Boeselagera, kterému je přičítána účast při atentátu na Hitlera, dokonale zapadá do SS federalistické verze nacismu, stejně jako v případě druhého účastníka atentátu Clause Schenka von Stauffenberga, jehož někteří potomci jsou součástí nejvyššího vedení „euroregionalistického“ projektu.

Druhé odbočení. Naposled v prosinci minulého roku se změnilo vedení i v Opus Dei, a ještě dříve v říjnu vedení v řádu jezuitů. To druhé se ale změnilo poněkud jinak. Nejvyššího jezuitského generála Adolfo Nicoláse, blízkého Benediktu XVI, nahradil venezuelský Arturo Sosa, tentokrát už blízký Františkovi, a vše proběhlo tiše a bez excesů. A k tomu prelát Opus Dei, Javier Echevarría, který se neměl k odchodu, náhle ukončil svou kariéru v důsledku náhlé akutní infekční pneumonie, soudě podle nasazených antibiotik, v jedné z nejlepších klinik Říma.

Pohledem na vývoj událostí v Maltézském řádu spatřujeme zjevný boj o moc rozehraný jako „podle příkazu“ ve všech třech pro Svatý stolec klíčových řádech na přelomu let 2016-2017. Není to informace k zamyšlení?

V boji o moc je obětováno vše, včetně katolicismu

Po dvou odbočkách je čas vrátit se zpět do minulosti k maltézským rytířům. Takže, proč Vatikánskou Banku z držení „Opus Dei – Santander Goup“ svázaného s Rothschildy předali Maltézskému řádu a v čele banky se objevili Němci? A proč v tom samém řádu s aktivní účastí papeže, který se dostal k moci cestou faktického převratu, se uskutečnil (a ještě neskončil) další převrat, ve kterém Němci vyměnili tentokrát nikoliv Itala ve „španělské službě“, jakým byl Tedeschi, ale rodného Angličana?

Lakmusové indikace jsou dvě:

1. Rok 2004 spojený s přeskupením klanu Rothschildů a předáním kontroly nad skupinou z Londýna z rukou Evelyna de Rothschilda pařížskému Davidovi de Rothschild;

2. Rok 2012, kdy proběhla zmíněná změna papežů, v jejíž souvislosti – a to je třeba pochopit! – se změnila „legenda“ katolického poslání. Benedikt XVI, stejně jako Jan Pavel II, měli v mládí vazbu na SS. Ale František, který vzhledem k věku takovými zkušenosti nedisponuje, spojil svoje italské počátky s latinskou Amerikou. A prosadil na klíčové pozice Němce (což z objektivních příčin nemohl dělat Benedikt XVI). Kromě toho navázal tuto strukturu na řád jezuitů a za tím účelem vyměnil vedení v něm, v Opus Dei a v Maltézském řádu, čímž aktivně přispěl k tomu, že byli vytlačeni na periferii Anglosasové. A to navzdory skutečnosti, že František sám, jak jsme viděli, je výtvor anglosaské elity zakořeněné na Svatém stolci v důsledku silného tlaku americké oligarchické lobby, která podkopala postavení jeho předchůdce.

A to vše nynější pontifikát absolvoval za zvučného refrénu debat o jeho údajném stranictví „komunismu“, za nějž se cílevědomě vydávala jezuitská „teologie osvobození“.

V současné době je Evropa rozháraná a nemá žádného oficiálního vůdce, což svého času přivedlo Henry Kissingera (ještě za funkce amerického ministra zahraničí), aby si povzdechl: „Evropa? A komu je možné tam zavolat? Jaké je jeho číslo?“. Předseda Evropské komise polský ex-premiér Donald Tusk samozřejmě není žádná autorita ani vůdce, ale jen loutka, jejímž posláním je „symbolizovat“ protiruskou jednotu západní a východní Evropy.

Ale dokud byla Evropa pod jednoznačným vedením USA, nepotřebovala veřejností uznávaného vůdce, jen by to mohlo vést k dvojvládí. Nyní je na pořadu dne otázka o předstíraném odpojení kontinentální Evropy od Anglosasů. Tím se dostáváme k tomu hlavnímu. Přesně tak vždycky začínaly velké evropské krize, počínaje třicetiletou válkou v XVII století, která vyústila vestfálským mírem, a konče druhou světovou válkou, při níž USA a Británie zpočátku dostaly k moci Hitlera a pak předstíraly „pomoc“ Sovětskému svazu při jeho porážce, za což dostaly z Jalty a Postupimi „velké peníze“. A což na kongresu ve Vídni v letech 1814-1815, jímž se udělala tlustá čára za napoleonskými válkami, nepostupovaly stejným způsobem? Neuzavřeli snad Britové tajné spojenectví s Francií a s Rakouskem-Uherskem a nevytvořili imperiální Svatou alianci s tajnou myšlenkou torpédovat SSSR, což se potvrdilo už na začátku roku 1820?

Historie válečných „svatých aliancí“ se opakuje

Součástí téhož příběhu je i Brexit a předvolební útoky Trumpa na NATO. I když je Trump nakonec zmírnil, proces evropské válečné přípravy započal. Bude vytvořena evropská armáda – byť v rámci struktury NATO, díky finanční, technologické a vojenské pomoci USA. Jakmile tento proces překročí bod, odkud není návratu, nastane oddělení Evropy a jejích vojenských struktur od NATO. A z Evropy se stane jaderná a technologicky silná vojenská mocnost. Americká podpora nepůjde již přes NATO, ale přímo. Anglosasové se opevní kanálem La Manche, ale především budou kontrolovat situaci, nyní prostřednictvím římských papežů, kteří zároveň budou držet stráž nad lídry kontinentální Evropy.

Není vyloučeno, že to je předehra k zopakování událostí před 80 lety. Před druhou světovou válkou Vatikán obnovil svou státnost prostřednictvím Mussoliniho a následně vystupoval jako prostředník mezi Hitlerem (rakouským katolíkem) a západním finančním kapitálem, který, pojďme to ještě jednou zopakovat, vedl a úspěšně přivedl Hitlera k moci. Na konci války, když se spojenci prozradili ve snaze eliminovat Führera, aby nastolili separátní mír s federalistickou verzí nacismu představovanou řádem SS, což postavilo Německo před vyhlídku blížící se porážky, byl Vatikán první mezi těmi, kdo zabezpečovali vyvedení kádrů a kapitálu, šifrovaného jako „investice“, z Třetí říše a pomohli je integrovat do ekonomiky a politiky Západu. (Na místě dnešního NATO stál před válkou Locarnský pakt z roku 1924-1925 sjednocující Německo s vítězi v první světové válce, a jako přikázali dlouhý život německým reparacím na počátku roku 1930, tak i dnes přesně stejný osud může postihnout německý bezjaderný status.)

Ve východoevropském prostoru připomínajícím divadlo potenciálních válečných operací se rozvíjejí samostatné intriky. Aniž bychom se pouštěli do podrobností, vezměme na vědomí, že situace s uznáním ruských pasů republik Donbasu, blokáda regionu ze strany nacionalistů, která primárně způsobila škody samotné Ukrajině, opakované „znárodnění vlastnictví oligarchů“ v DLR a LLR atd., to vše velmi připomíná realizaci zvláštních dohod. A nesouvisí to s oficiálním Kyjevem, který v tomto procesu vystupuje nikoliv jako subjekt, ale jako objekt. Je třeba připustit, že takové dohody, pokud mají své místo, by zcela zapadaly do logiky „odstupujících Anglosasů“ z evropského kontinentu. Demonstrací „ostří“ ve vztazích s Evropskou unií a jejími vůdci – úřadujícími (Angela Merkelová) a potenciálními (Marine Le Pen) – USA a Velká Británie ve skutečnosti vtahují do konfliktu i Rusko. Něco jako deja vu: připomínaný Locarnský pakt pevně garantoval hranice na západě Evropy a ponechal otevřenu otázku o hranicích na východě. Očividné paralely, s tím rozdílem, že v centru pozornosti nyní není určování hranic, ale sfér vlivu.

Rozhodnou volby ve Francii

Na závěr by bylo vhodné zdůraznit, že konkrétní detaily plánu, který byl podle všeho spuštěn Brexitem a výsledky voleb ve Spojených státech, jsou ještě nejasné; zejména do voleb ve Francii nelze spekulovat o možném osudu jak samotné Evropské unie, tak její francouzsko-německé „osy“. Zvítězí Marine Le Pen? Pozdvižení v táboře jejích případných protivníků – od vadnoucího Françoise Hollanda po zdiskreditovaného Francoise Fillona a „sankce“ proti samotné Le Pen v Evropském parlamentu – to vše jasně hraje do not vůdce Národní fronty, kterou jednoduše také vedou k vítězství.

Nebo tato strategie bude korigována v předpokládané závěrečné fázi celého scénáře?

Totéž platí pro podzimní volby v Německu, které jsou svázány s otázkou francouzského pohledu na dlouhodobé vztahy mezi oběma zeměmi. Při variantě, řekněme Merkel - Le Pen, můžou dostat vážné trhliny. A mohou mít vliv na vývoj evropské krize, řízené podle toho či onoho scénáře.

Nicméně příznaky blížící se „evakuace“ Anglosasů za kanál La Manche, stejně jako její nejpravděpodobnější motivy, nenechávají autora těchto řádků na pochybách. A je velmi pravděpodobné, že s mírou toho, jak vše bude stále více a více zjevné a situace bude gradovat, projeví se jasně i role Vatikánu v tomto scénáři. Tak rozsáhlé změny v katolických řádech pod výlučnou kontrolou Svatého stolce a vykazující znaky nástrojů krizového řízení, stejně jako zjevná snaha tuto kontrolu udržet a posílit, jednoduše nemohou být dílem náhody.

Jak by mělo reagovat Rusko?

Bez paniky a s jasným vědomím, že oligarchický charakter Západu, jakož i povaha jeho konceptuálních strategických center („vnitřního státu“) se nemění, a to nejen z desetiletí na desetiletí, ale i ze století na století. Nutné je ale vědět i něco jiného, totiž že úroveň společenské konsolidace dnes nemůžeme být srovnávána s 30. lety, ale spíše připomíná začátek druhé dekády minulého století. Koneckonců perspektiva další kolize se Západem není to nejhorší, co můře Rusko potkat; daleko větší nebezpečí pochází od snahy uzavřít s Ruskem stínové, zákulisní dohody, které se promítnou do domácí politiky. A protože tyto transakce jsou často výsledkem do země natažených „chapadel“ západních konceptuálních center ovládajících nadnárodní subjekty, do nichž jsou zavlečeni i zástupci ruských „elitních“ zájmových skupin, potud kontrola jejich činnosti zdá se být kritická. A to nejen z důvodů sociálně-ekonomické a politické stability v souvislosti s nadcházejícími volbami. Ale také z důvodů národní, a co je nejdůležitější, branné bezpečnosti země jako celku.

Vladimír Pavlenko – doktor politických věd, člen ruské akademie věd

Дональд Трамп против "внутреннего государства"? vyšel 19. března 2017 na zavtra.ru. Překlad Radim Lhoták - děkuji.

Známka 1.4 (hodnotilo 132)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

32

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 82 čtenářů částkou 9 541 korun, což je 32 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 0

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 0

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 1

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 5

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 3

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 11

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 2

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 0

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Je v pořádku být bílý?12.11.17 17:18 USA 2

Republikánský kandidát měl před 40 lety osahávat 14letou dívku10.11.17 10:16 USA 5

BBC zfalšovala další historickou postavu. Anglickou královnu Margaret z Anjou09.11.17 16:01 Británie 3

Kevina Spaceyho vymažou z hotového filmu kvůli obvinění z obtěžování09.11.17 14:40 USA 14

Plíživá islamizace ČR09.11.17 11:02 Česká republika 0

Měnové kurzy

USD
21,69 Kč
Euro
25,58 Kč
Libra
28,67 Kč
Kanadský dolar
16,99 Kč
Australský dolar
16,41 Kč
Švýcarský frank
21,93 Kč
100 japonských jenů
19,36 Kč
Čínský juan
3,27 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,21 Kč
Ukrajinská hřivna
0,82 Kč
100 rublů
36,79 Kč
1 unce (31,1g) zlata
28 075,51 Kč
1 unce stříbra
375,19 Kč
Bitcoin
168 349,94 Kč

Poslední aktualizace: 18.11.2017 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 10 535