Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Střední východ se mění a Ankara to ví

Ramzy Baroud( více o autorovi > )

21.6.2010

Samotný tento výrok naznačuje výrazný politický posun, ke kterému nyní dochází na Středním východě. Zatímco tento posun není zcela nový, je možné si troufnout tvrdit, že může být trvalý. Abychom si vypůjčili hodnocení politických dopadů následně po izraelském útoku od samotného Erdogana, škody jsou „nenapravitelné“.

Před dlouho plánovaným a vykalkulovaným izraelským útokem na tureckou loď Mavi Marmara, který si vyžádal devět životů, většinou tureckých mírových aktivistů, se objevila řada analýz.

V „Turecký strategický obrat o 180°, taktické chyby Izraele“ zveřejněné v izraelském deníku Haaretz Ofra Bengio tvrdil, že postoj Turecka byl čistě strategický. Ale rovněž káral Izrael za to, že tlačí Turecko dále a rychleji „k arabskému a muslimskému světu“.

Tento týden v Zaman, turecké publikaci, Bulent Kenes napsal: „V důsledku Davosu (kde turecký premiér vybuchl při televizní diskusi s izraelským prezidentem Shimonem Peresem, kdy obvinil jeho a Izrael z vraždění) byl mýtus, že Izrael je nedotknutelný, Erdoganem zničen, a proto chová Izrael vůči Turecku nenávist.“

Incident v Davosu vlastně není významný proto, že demonstruje, že Izrael může být kritizován, ale spíše proto, že to bylo Turecko – a ne nějaká snadno zavrhnutelná protistrana – které se odvážilo takovou kritiku vyjádřit.

Ve Financial Times pod titulkem „Erdogan obrací tvář na východ v rámci delikátního vyrovnávacího tahu“ David Gardner zasazuje politický tah Turecka do evropského kontextu. Rekapituluje názor, prosazovaný nikým jiným, než Robertem Gatesem, americkým ministrem obrany: „Pokud je něco na tom, že se Turecko přesunuje na východ, je to z velké části proto, že tam bylo zatlačeno, a je tam tlačeno některými lidmi v Evropě, kteří odmítají poskytnout Turecku ten druh organického spojení na západ, o které Turecko usilovalo.“ Ale mnozí analytici opomenuli širší politický a historický kontext, a nejen týkající se Izraele a Turecka, ale celého regionu a všech jeho hráčů, včetně samotných USA. Pouze tento kontext nám může pomoct pochopit logiku, která stojí za zdánlivě podivným chováním Izraele.

V r. 1996 se izraelští vůdci zdáli být velmi sebejistí. Skupina neokonzervativních amerických politiků předložila ohledně Izraele plán, jak mu zajistit naprostou nadvládu nad Středním východem. V dokumentu nazvaném „Čistý průlom: Nová strategie pro zajištění říše“ bylo Turecko zmíněno čtyřikrát. Každá zmínka pojímala tuto zemi jako nástroj pro „zadržení, destabilizaci a odražení většiny nebezpečných hrozeb“ pro Izrael. Samotná tato „vize“ sloužila v podstatě jako páteř širší strategie, používané USA, které se chystaly na zaslepená vojenská dobrodružství na Středním východě.

Frustrován americkou neschopností přetvořit tento region a jednoznačně eliminovat naprosto vše, co by Izrael mohl vnímat jako hrozbu, vzal Izrael věci do svých vlastních rukou. Nicméně v r. 2006 a 2008 až 2009 ho čekala velká překvapení. Větší palebná síla nezaručuje vojenské vítězství. Ba co víc, zatímco Izrael opět jednou předvedl svoji schopnost způsobit lidem a infrastruktuře nevídané škody, izraelské zbraně již nebyli strategicky účinné. Jinými slovy, vojenská výhoda Izraele již nadále nemohla být přeměňována na politické zisky, a to hru změnilo.

Je mnoho věcí, se kterými se izraelské vedení musí v posledních letech potýkat. USA, nejvěrnější mecenáš Izraele, je nyní v Iráku a Afghánistánu v režimu krizového řízení, strádá na všech frontách, ať již politické, nebo vojenské či ekonomické. Tento ústup dále povzbudil nepřátele Izraele, kteří již nejsou zastrašeni americkým bubákem. Zoufalý pokus Izraele použít svoji vlastní armádu pro dosažení svých velkých cílů rovněž selhal, a silně.

Protože možnosti jsou čím dál více omezené, Izrael nyní chápe, že Gaza je jeho poslední kartou: ukončení blokády nebo přestat se zabíjením by mohlo být chápáno jako další známka politické slabosti, riziko, které není Izrael ochoten podstoupit.

Turecko na druhou stranu bojovalo – a většinou vyhrálo – své vlastní bitvy. Demokracie v Turecku nikdy nebyla tak zdravá a významná, jako dnes. Turecko také zmírnilo svoji honbu za pověstnou mrkví před oslem, členstvím v EU, obzvláště vzhledem k arogantnímu přístupu některých členů EU, kteří Turecko vnímají jako příliš velké a příliš muslimské, aby mu bylo možné věřit. Turecko potřebovalo nové platformy, nové možnosti a více diverzifikovanou strategii.

Ale zde se mnoho analytiků mýlilo. Oblíbená turecká vláda nezačala s politickým tažením na Středním východě proto, aby vyhledávala šarvátky. Naopak, turecká vláda se roky pokoušela zapojit se jako mírotvůrce, zprostředkovatel mezi různými stranami. Takže ano, politický posun Turecka byl z velké části strategický, ale neměl zlé úmysly.

Nevítaná angažovanost Turecka je nicméně velmi iritující pro Izrael. Turecký přístup ke své nové roli byl pro Izrael stále více zneklidňující, když se tato role neomezila pouze na hostitele – například pro nepřímé rozhovory mezi Sýrií a Izraelem. Místo toho začalo Turecko zaujímat stále pevnější a odhodlanější politické postoje. A tak došlo k epizodě v Davosu.

Tím, že se tak silně zúčastnilo ve flotile svobody do Gazy, s pevným záměrem prolomit blokádu, Turecko eskalovalo své zapojení dosti za zónu osobního pohodlí Izraele. Proto Izrael potřeboval rozhodnou reakci, která by vyslala Turecku zprávu – a též jakémukoliv dalšímu odvážlivci – o tom, že překračuje linii toho, co je a co již není přijatelné. Je ironické, jak „Čistý průlom“ neokonzervativců předjímal porušování politických a geografických hranic svých sousedů Izraelem, za pomoci Turecka. Přesto, o 14 let později, to bylo Turecko, spolu s představiteli z dalších 32 zemí, které přišlo s mírovou armádou, aby prolomilo to, co Izrael vnímal jako svoji vlastní politickou doménu.

Izraelskou reakci, tak krvavou, jaká byla, lze chápat pouze v rámci širšího kontextu. Erdoganovy výroky a podpora lidí, které se jeho vláda těší, ukazují, že Turecko se rozhodlo výzvu Izraele přijmout. Americká vláda byla odhalena jako neúspěšná a jako rukojmí selhávající agendy Izraele v regionu, díky jeho lobby. Ironicky jsou to nyní neokonzervativci, kteří vedou obviňování Turecka, stejné země, u které doufali, že se stane ochotným spojencem Izraele v jeho apokalyptické vizi.

Ramzy Baroud (www.ramzybaroud.net) je mezinárodně syndikovaným publicistou a redaktorem PalestineChronicle.com. Jeho poslední knihou je Můj otec byl bojovníkem za svobodu: Nevyřčený příběh Gazy (Pluto Press, Londýn), nyní dostupné na Amazon.com.

Diskuze

3 příspěvků ( 3 nové)