Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Příběh jedné palestinské rodiny dokreslující absurditu a záměry izraelské politiky

Mohammad Alsaafin( více o autorovi > )

29.12.2009

O čtrnáct let později, v roce 2004, jsme se vrátili do Palestiny, abychom žili v Ramalláhu. Rodiče, nyní britští občané, si přáli, abychom si já a moji tři sourozenci vytvořili pevnější vztah k vlasti, jaký bychom v cizině nezískali.

Zprvu bylo naše přesídlení ulehčeno faktem, že nám naše cizinecké pasy poskytovaly svobodu pohybu, jaká je ostatním Palestincům na Západním břehu a v Gaze odepřena. Já jsem na tvrdou skutečnost narazil, když jsem se koncem roku 2005 pokusil překročit ze Západního břehu řeku Jordán, abych navštívil svou tetu v Ammánu. Izraelští pohraničníci mi řekli, že bych žádný pas neměl mít, protože mám izraelský průkaz totožnosti vydaný pro Gazu. To podle směrnic izraelské armády znamená, že nemám „legálně“ co dělat na Západním břehu, protože podle izraelských okupantů nemohou Palestinci z Gazy přicházet na Západní břeh a naopak. Toto pravidlo bylo zavedeno počátkem 90. let a stále tvrději je uplatňováno od vypuknutí druhé intifády.

Další čtyři roky jsem žil v ustavičném strachu ze zatčení izraelskými vojáky, což by mělo za následek deportaci do Gazy a izolaci od rodiny. Po tyto čtyři roky jsem nikdy neopustil obvod Ramalláhu, abych se vyhnul izraelským kontrolním stanovištím u všech východů z města; ale ani to mi neposkytlo pocit bezpečí, protože jsem denně dojížděl na univerzitu v  Birzeitu po silnici hojně střežené izraelskými vojáky z nedaleké osady Bet El.

V červenci tohoto roku, po mnoha marných prosbách neblahé palestinské vlády o pomoc jsem požádal izraelskou nevládní organizaci Giša, aby mi pomohla získat povolení izraelské okupační správy k opuštění Západního břehu. Chtěl jsem se zúčastnit praxe ve Spojených státech, ale povolení mi bylo uděleno pouze pod podmínkou, že se pak vrátím do pásma Gazy, které přitom bylo už dva roky obleženo a úplně uzavřeno. Přijal jsem tuto nemožnou volbu – po čtyřech letech uvěznění v Ramalláhu jsem chtěl vidět ostatní svět a poohlédnout se po práci za hranicemi.

Moje rodina byla zatím po celou dobu pobytu cestovních omezení uplatněných vůči mně víceméně ušetřena. Jakožto zahraniční novinář cestoval můj otec pravidelně mezi Západním břehem, Gazou a územím uvnitř Zelené linie, a moje matka a sourozenci se k němu mohli při denních cestách do Jeruzaléma, Umm al-Fahím, Akky a Hajfy připojovat. Všechno se však změnilo letos v srpnu, kdy otec cestoval přes křižovatku Erec do Gazy tak jako už mnohokrát předtím. Toho dne ho však izraelští vojáci zatkli a novinářský průkaz mu sebrali. Bylo mu řečeno, že jeho britský pas je bezcenný, neboť zjistili, že se otec narodil a vyrostl v uprchlickém táboře v Gaze a měl tamní průkaz totožnosti. Řekli mu, že od tohoto okamžiku s ním už nebude nakládáno jako s cizincem, ale jako s obyvatelem Gazy, a poslali ho do Gazy s tím, aby se už nikdy neopovážil překročit Zelenou linii nebo navštívit Západní břeh.

Má matka a sourozenci v Ramalláhu byli rovněž informováni, že jejich britské pasy nemají žádnou cenu a že dostanou palestinské doklady. Navzdory tomu, že matka vyrostla na Západním břehu a stále vlastní kopii svého tamního starého průkazu totožnosti, obdržela teď průkaz obyvatele Gazy. Máme dojem, že se tak stalo proto, že se před 22 lety v Gaze provdala, ale přesnou odpověď nám nikdo nedal. Tím se dostala do stejných problémů, jaké poslední čtyři roky pronásledovaly mne. Nemůže opustit Ramalláh, protože se bojí zatčení a deportace do Gazy, pryč od svých dětí, sestry a malých dětí nedávno zemřelého bratra. Tato situace se ještě dále zkomplikovala, když mému bratru a sestrám, kteří se všichni narodili v Británii, a jejichž rodiče a starší bratr dostali průkazy platné pro Gazu, byly přiděleny průkazy pro Západní břeh.

Otec strávil poslední měsíce úsilím získat povolení k návratu na Západní břeh, aby uviděl svou ženu a děti, byť třeba na jediný den. Ale ať se o to pokoušel prostřednictvím britského konzulátu nebo izraelských nevládních organizací, izraelská okupační správa byla neoblomná, nebylo mu dovoleno opustit Gazu jinak než deportací z Ben Gurionova letiště. Aby si udržel zaměstnání, opustil nakonec Gazu, když Egypt počátkem prosince otevřel křižovatku v Rafahu.

Teď je můj otec v jedné zemi a já v jiné, zatímco má matka uvízla na Západním břehu a bojí se odcestovat ze strachu, že jí už nikdy nebude dovoleno se vrátit. Můj bratr a sestry se naštěstí mohou setkávat v Jordánsku, ale naše rodina je roztrhána a rozdělena těmi nejdespotičtějšími okupačními předpisy, jaké si lze představit. Navzdory pokračujícím snahám izraelských a palestinských nevládních organizací jsme nenašli u izraelských institucí žádné pochopení a britský konzulát nebyl k ničemu. Dokonce jsme se obrátili dopisem (viz níže) na Tonyho Blaira jako představitele kvarteta a prosili ho, aby zasáhl v náš prospěch jakožto britských občanů. Podle očekávání nás ignoroval.

Soudím, že tento příběh je třeba vyprávět ne proto, že je ojedinělý, ale právě proto, že není. Je výsledkem záměrné izraelské politiky, uplatňované od prvních dnů od naqby a stále propracovanější. Politiky, která připravila miliony Palestinců o majetek a způsobila rozdělení a rozpad desetitisíců rodin. Násilné rozdělení Západního břehu a Gazy není podle mezinárodního práva legální a právě jím se Izraeli daří rozdělovat palestinský lid i rodiny.

Tento dopis zaslal můj otec Tonymu Blairovi:

Vážený pane Blaire!

Píši Vám jako britský občan, který vyčerpal všechny své možnosti v úsilí o základní právo člověka – právo vidět svou vlastní rodinu a žít s ní.

Narodil jsem se v roce 1962 v pásmu Gazy a v roce 1990 jsem odešel do Spojeného království, kde jsem získal na univerzitě v Bradfordu titul PhD. V roce 2004 jsem s manželkou a čtyřmi dětmi odešel do Ramalláhu na Západním břehu. Pracoval jsem jako zahraniční novinář s povolením Izraelského vládního úřadu pro tisk a zůstával jsem v zemi společně s rodinou na základě každoročně obnovovaných pracovních víz. V roce 2005 byl můj nejstarší syn Mohammad vrácen zpět izraelskými strážci hranic, když se pokusil přejít do Jordánska, aby navštívil tetu. Řekli mu, že jelikož se v roce 1988 narodil v pásmu Gazy, byl mu izraelskou okupační zprávou vydán průkaz totožnosti platný pro Gazu a jeho britský pas je tudíž bezcenný a není mu podle směrnic izraelské okupační správy dovoleno legálně se usadit na Západním břehu. Po následující čtyři roky riskoval denně zatčení izraelskými vojáky, aby získal univerzitní vzdělání na univerzitě v Birzeitu. Letos v létě opustil Západní břeh, aby si našel práci v cizině, a Izraelci mu řekli, že když jednou ze země odešel, nebude mu už dovoleno vrátit se domů.

Já a zbytek rodiny jsme dosud byli podobných potíží ušetřeni. Mohl jsem svou profesi provozovat v Izraeli, na Západním břehu a v Gaze poměrně bez omezení. To se však změnilo velice náhle v srpnu tohoto roku, kdy mne při obvyklé cestě do Gazy, kde jsem měl několik úkolů a kde jsem chtěl navštívit svého churavého otce, zajistily na kontrolním stanovišti Erec izraelské bezpečnostní síly, šikanovaly mne, sebraly mi novinářský průkaz a řekly, že můj britský pas pro ně nemá žádnou cenu. Bylo mi rovněž řečeno, že i já mám izraelský průkaz vydaný pro Gazu a má se tedy se mnou jednat jako s obyvatelem Gazy; tj. zbaveným základní svobody volby a pohybu. Byl jsem poslán do Gazy a od té doby mi nebylo dovoleno se odtamtud dostat.

V téže době byla má žena Manál a naše děti Lina a Ahmad, žijící stále v Ramalláhu, donuceni přijmout Izraelem vydané průkazy. Ač se to zdá neuvěřitelné, Manál dostala průkaz pro Gazu navzdory tomu, že se narodila v zahraničí, vyrostla na Západním břehu a stále vlastní kopii svého původního průkazu pro Západní břeh. Jako před ní Mohammadovi, i jí bylo řečeno, že z příkazu Izraele si nemůže svůj průkaz vyměnit, a žije tudíž v neustálém strachu ze zatčení a deportace izraelskými vojáky. Pokud by zemi opustila, nesměla by se už vrátit k rodině a do svého domova v Ramalláhu.

Ahmad a Lina, kteří se narodili ve Spojeném království a nyní studují na univerzitě, dostali mezitím průkazy pro Západní břeh bez ohledu na to, že jejich rodiče a starší bratr obdrželi průkazy pro Gazu.

Následkem toho všeho je naše rodina roztrhána na kusy. Já jsem nucen setrvávat v Gaze bez možnosti volně cestovat mezi svým nemocným otcem a ženou s dětmi. Ti se nemohou hnout ze Západního břehu, má žena přitom žije v neustálém strachu z deportace, zatímco můj nejstarší syn je v zahraničí a má zákaz vstupu do Západního břehu, aby uviděl  matku, sestry a bratra.

Izrael se k nám chová jako ke zločincům proto, že jsme Palestinci. Byli jsme potrestáni, přesunuti a zbaveni vzájemné společnosti. Britský konzulát se pokoušel prostředkovat při jednání s izraelskými činiteli, ale jediné, čeho dosáhl, byla izraelská nabídka, že mne bude deportovat, pokud se rozhodnu opustit Gazu cestou přes Erec. Odmítl jsem podílet se na své vlastní deportaci; má existence je v sázce stejně jako vzdělání mých dětí. Nemůže to tak dál pokračovat, proto apeluji na Vaši lidskost, abyste zasáhl a zahnal tuto noční můru.

Abdulláh Alsaafin

Mohammad Alsaafin se narodil v uprchlickém táboře Chán Júnis a vyrostl ve Spojeném království a Spojených státech, poté se vrátil do Palestiny na univerzitu v Birzeitu.

Článek One Palestinian family’s story illustrates the absurdity, and intention, of Israeli policy vyšel 20. prosince na serveru mondoweiss.net. Překlad Eva Cironisová.

Vzkaz překladatelky: Přeji všem autorům Zvědavce a CFP hodně dobrého a energii do nového roku. Eva.

Diskuze

31 příspěvků ( 31 nových)