Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Kóta 718 – byli jsme tam

Na návštěvě u Greenpeace

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

12.5.2008

---

Už když jsme přijížděli ke grilu v Míšově, zahlédli jsme v lesním průsmyku, který podle Davida vede ke kótě 718, parkovat za keřem vozidlo vojenské policie. Bylo nám jasné, že přímou cestou jít nemůžeme.

To, co následovalo, mě vrátilo do období her na skautských táborech, kdy se člověk měl dostat na určité místo v lese nepozorován. S tím rozdílem, že tohle bylo skutečné. Samozřejmě – nehrozilo nám zastřelení, ale mohli nás vrátit a to by nám bylo líto – přeci jenom je to více jak hodina cesty autem z Prahy. A jet zbytečně tam a zpět... Navíc jsem to místo skutečně chtěl vidět. Slíbil jsem to sám sobě.

Před lesem jsem odbočili k chalupám, prošli jsme cestičkou a za posledním plotem odbočili do lesa.

Cesta mírně stoupala. David nasadil ostré tempo a byl neustále deset kroků přede mnou. Obešli jsme místo, kde jsme tušili zaparkované vozidlo vojenské policie a přiblížili se k silnici na vzdálenost nějakých sto metrů. Prodírali jsme se mlázím, přeskakovali rozbahněné potůčky, obcházeli jsme výmoly a ploty. Neptejte se mě, proč v tom lese byly. Prostě tam byly.

Jednu chvíli jsme došli těsně k silnici zrovna když po ní kráčela dvojice. „Byli jste tam?“ zavolali jsme na ně. „Jo. Nevycházejte na cestu, za námi jedou policajti.“ „Díky, nezastavujte se.“

Vzdálenost od silnice ke kótě 718 je podle mapy asi 1,6 km – ovšem po silnici. My jsme urazili nejspíše dvojnásobek. Po silnici jako naschvál několikrát projela vojenská policie. Zahlédli jsme jejich auta mezi stromy a také je slyšeli. Nevím, koho hledali, ale bylo to nepříjemné. Poslední úsek jsme se už skoro kradli. Hovořili jsme přitlumeně. David určil, že musíme překročit lesní cestu, která se stáčela vlevo. Podle mého názoru jsme měli jít spíše více do prava, ale David trval na svém. Ukázalo se, že měl pravdu. Být tam sám, nejspíše bych ještě v těch brdských lesích bloudil a vy byste nečetli tento článek. :-)

Přeběhli jsme cestu, nějakých 100 metrů vpravo jsme znovu zahlédli parkovat vojenské vozidlo. Snad nás neviděli. Ještě pár kroků. Les zřídl. A najednou jsme tam byli.

Čekal jsem prostor velký jako náměstí s nezbytným MacDonaldem uprostřed. Nic takového. Byl to takový pahorek obtočený stužkou. Uprostřed stál dřevěný most. Několik mladíků v tričku Greenpeace. Pes. Stůl, židle, dva notebooky napájené solárními články.

Ahoj. Ahoj. Žádné davy. Kromě nás tam ještě dorazil osamělý chodec. Odkud přišel, nevím. Neviděli jsme ho cestou. „Chcete se vyfotit?“ „Samozřejmě.“ Mladík přinesl obrázek terče s nápisem a fix. „Podepište se.“ Jako blbec jsem se podepsal celým jménem. Až později jsem z vystavených fotografií zjistil, že se ostatní podepisují jen jménem. No budiž, jsem z vesnice a nestydím se zato.

V korunách stromů jsem zahlédl jakési plošinky se stanovou stříškou. Mladík se na jednu šplhal. Slyšel jsem, jak se s kolegyní baví anglicky. Později jsem se ho ptal, odkud je. „Z Rakouska.“ „A to jsi sem přijel kvůli radaru?“ „Ano.“ Chvíli jsme se ještě bavili. Těší se na to, až bude Bush pryč, doufá, že další americký prezident bude lepší. To asi všichni. Jen se bojím, aby nám nesklaplo.

„Ahoj, a držte se. Děláte dobrou práci.“ Potěšilo je, když jsem to řekl.

Cestu zpátky jsme zvolili tentokrát rovnou po cestě. Už nám bylo jedno, jestli nás policie objeví nebo ne. Úkol byl splněn.

Jako z udělání jsme celou cestu dolů nepotkali nikoho. Snad měli odpolední přestávku, za celou dobu kolem nás neprojelo jediné vozidlo. Až dole u silnice. Stáli tam. Když nás viděli přicházet, otevřeli dvířka a vysoukali se ven.

Namířil jsem na muže fotoaparát. „Mohu si vás vyfotografovat?“ „Žádné fotografování!“ a zastínil si obličej rukou. Stiskl jsem spoušť. Snad si toho nevšiml.

„Odkud jdete?“ „Byli jsme se podívat u Greenpeace.“ „Víte, že tohle je vojenský prostor?“ „Ano, to víme.“ „A víte, že se tam nesmí? Tady nemáte co dělat. To je přestupek!“ „Aha, to jsem nevěděl“ stavěl jsem se hloupý. „Tak se nezlobte, my už to neuděláme.“ Chvíli na nás koukali. „Jděte!“ „Díky.“ A šli jsme.

Nezastřelili nás. :-) A tak vám teď mohu zprostředkovat své zážitky. Jsem rád, že jsme tam byli. Stálo to za to. Chtěl jsem vidět, jak ten kout vypadá ještě před tím, než se změní v obří gril. Je to – mohu to s klidným svědomím prohlásit – nesmírně krásné místo. Nádherná příroda. Vzrostlé stromy. Množství ptactva. To ptactvo bude časem padat z nebe rovnou upečené – po průletu paprskem radaru. Naplní tak starou pohádku o místě, kde lítají pečení holubi rovnou do huby. Ale asi sotva to někdo ocení.

Greenpeace podle mého názoru udělali svým odvážným kouskem výbornou věc. Přitáhli pozornost lidí. „Dnes je tu prázdno, ale včera tady byla dobrá stovka lidí“ řekl mi greenpeacak.

Myslím, že by se tam měli podívat všichni, kteří mají rádi tuto zem. Aby viděli, že to není jakési imaginární místo kdesi bůhví kde, ale milá, česká krajina. Naše.