Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Klasické české pohádky kritickým okem

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

27.12.2007

Vezměme si například Princeznu se zlatou hvězdou natočenou roku 1959 Martinem Fričem. Princezna Lada (Marie Kyselková) má na čele zlatou hvězdu. Pohádka nevysvětluje, jak k ní přišla, ačkoliv by podle mého názoru právě toto diváky zajímalo. Narodila se s ní? Jestliže ano, jde o úžasnou anomálii a stálo by zato vyšetřit, zda princezna dokáže vyrůstat na sobě zlato i jinde. Pokud jí to tam někdo přilepil, proč si to, proboha, neodlepí? Alespoň po dobu, kdy je na útěku. Vždyť jde o nápadné poznávací znamení. A řekněme si rovnou, že velmi nepraktické. Pří průchodu bezpečnostními rámy na letišti musí pískat a jistě při tom budí neslušnou pozornost.

Princezna uprchne ze svého království, aby unikla nepříjemným nabídkám silně nesympatického krále Kazisvěta (skvěle zahraného Martinem Růžkem). V myším kožíšku, který má zakrývat její pravou identitu, pronikne za hranice do království hodného krále Radovana (Josefa Zímu v HODNĚ mladém vydání). Jak to udělala bez pasu, rovněž pohádka nevysvětluje. Shengen snad tehdy ještě neměli.

Po ilegálním průchodu hranic nastoupí princezna jako kuchtička a myčka nádobí přímo v té nej- nej- nevyšší kuchyni, totiž v královské kuchyni, kde velí hodný a malinko samolibý šéfkuchař (Stanislav Neumann). Proč nenastoupila třeba jako překladatelka či tisková mluvčí? Bylo by to jistě lépe placeno. Ale Lada se rozhodne pro práci v kuchyni. Nikdo po ni nechce žádné zdravotní vysvědčení, žádné vysvědčení o kvalifikaci, doporučení, nic. Ani platové podmínky nebyly z pohádky jasné, stejně tak se tam neřešilo, na kolik volných dnů v roce bude Lada v kuchyni nárok a kolik bude mít dovolené.

Aniž by Lada odložila svůj myší kožíšek, pohybuje se v kuchyni mezi desítkami potravin. Kde je hradní hygienik??? Nikomu to nevadí. Kupodivu také nikdo z toho neonemocněl. Dnes bez pokrývky hlavy nevstoupíte ani do závodní kuchyně. Nota bene do TAKOVÉ kuchyně, kde se vaří pro hlavu království.

Princezna pak vylepšuje chuť polévky pro krále Radovana solí. Nikoliv glutamanem sodným, pouze solí. Při tom jí upadne do polévky králův prstýnek, který je jí očividně velký – dostala jej teprve včera a ještě si jej nestačila nechat zmenšit. Žbluňk. Lada nestačí prstýnek vylovit, dokonce nestačí ani dosolenou polévku ochutnat (o hrůza), polévka se nese před prince. Ten pochopitelně svůj prstýnek v polévce najde a udělá z toho případ. Zbytek už znáte. Zjeví se král Kazisvět, vyhrožuje, dojde k šermířskému souboji, k degradaci krále Kazisvěta a jeho útěku.

Dobro zvítězilo, zlo bylo poraženo (kéž by zlo bylo vždy tak jasně rozlišitelné a lehce porazitelné, jako v případě nesympatického krále Kazisvěta. Takový Bursík je má napsáno přímo ve tváří a žádný princ Radovan s tím nic neudělá), princ Radovan si bere princeznu Ladu. Osobně si myslím, že Lada coby předmět erotické touhy by mohla sloužit leda slepci nebo někomu zcela dementnímu, ale budiž.

Druhou pohádku, kterou jsem si opravdu vychutnal, byla Byl jednou jeden král (neboli Sůl nad zlato) z roku 1954 s Janem Werichem v hlavní roli. Pominu skutečnost, že natočení a uvedení této pohádky si nejspíše protlačila solná lobby. Kdo to kdy viděl, aby se takhle veřejně z plátna (nebo z obrazovky) hlásaly bludy o nutnosti solit, solit, solit? Copak tam neměli konzultantku na dietetiku? Copak nevědí, že soli a cukru se někdy přezdívá „bíle jedy“, že jejich nadměrné požívání zvyšuje krevní tlak a zakládá na infarkt myokardu?

Než se dostaneme k rozboru děje, chci se zmínit o osobě Jana Wericha. To byl herec! Tedy Herec s velkým H. Muselo se s ním hrát ostatním hercům dost špatně. Totiž dokud je ON na scéně, poutá na sebe úplně všechnu pozornost. Dokáže navázat kontakt s diváky i přes plátno a desítky let, které od natočení filmu uplynuly. Ostatní herci jsou vedle něj jen křoví. Není je vidět, ani slyšet. Jsou kulisy. Je to vzácný dar a připomíná mi to, že i ve starém Řecku existovali herci – miláčkové publika, kteří – přes své herectví – měli obdivuhodnou moc. Dokázali manipulovat davy. Četl jsem o tom, ale nikdy nad tím příliš nepřemýšlel, až teď, když jsem znovu po mnoha letech viděl hrát Jana Wericha. I dnes z nejednoho herce se stal úspěšný politik – a zdaleka přitom nedosahoval kvalit Jana Wericha. Vezměme si prezidenta Reagana nebo současného guvernéra státu Kalifornie Schwarzeneggra.

Děj pohádky je jednoduchý. Do sebe zahleděný král (s jasnými prvky narcismu ve svém chování) chce po svých třech dcerách, aby mu řekly, jak moc ho mají rády. První dvě dcery mu zalichotí svým přirovnáním (jako zlato v hrdle a jako šperky), třetí, jeho mazlíček Maruška, ho rozčílí, když prohlásí, že ho má ráda jako sůl. Král na to, že to je mizerné přirovnání, že sůl není nutná (opravdu není), a že to dokáže. A zakáže v celém království sůl. Nastane reptání a hromadná emigrace národa.

Král si začne vařit sám, když předtím uvrhne do žaláře kuchaře, protože jej ve vykonstruovaném procesu obviní, že schválně vaří tak, že se to nedá jíst. Tohle ostatně vládci dělávají i dnes a za daleko menší přečiny. Ale na rozdíl od dneška tehdy neměli v království pořádné vězení, tedy neměli vůbec žádné vězení, ani pořádné, ani nepořádné, neboť král z toho posledního nechal udělat vinný sklípek (ach jo), a tak milého kuchtíka do toho vinného sklípku zavřou. A ten sklípek má okénko přímo do kuchyně, kde král se svým rádcem vaří. Zavřený kuchař posilněný vínem komentuje přes to okénko posměšně královy pokusy, přičemž několikrát urazí králův majestát, aniž by to mělo vliv na délku jeho trestu (podruhé ach jo).

Kouzelná scéna, kdy se rádce ptá, kolik že má dát do hrnce droždí. „Přiměřeně,“ odpovídá král. „Přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně,“ mumlá si rádce a hází do dvou hrnců hroudy droždí. Pak začne těsto kynout a královi i rádci hrozí, že se v něm utopí. Když ale poprosí svého vězně (musí pěkně poprosit, potřetí ach jo), pomůže jim z louže, tedy z těsta ven.

Král už pochopil, že udělal hloupost. Naložil na dvoukolák celý státní poklad, fůru zlata (tenkrát ještě měli tvrdou měnu, dnes by prostě zadlužil zemi půjčkou od centrální banky, příslušné bankovky by banka vyrobila za cenu barvy a papíru) a chce s tím zlatem za Maruškou koupit sůl. Bohužel při cestě je hned na nádvoří okraden cizími diplomaty - odmítnutými nápadníky princezen - o celý zlatý poklad (kde jsem podobnou scénu už zaznamenal?). „Čert vem poklad, hlavně abych našel Marušku“, reaguje na to. Inu, byl to osvícený panovník. Cizí nápadníci s ukradeným státním pokladem zamanévrují do lesa, tam se jim, bohužel vozík na neudržovaných cestách vysmekne, zatímco se hádají o kořist, sjede z kopce a rovnou do bažiny, kde se potopí.

Ještě k těm odmítnutým nápadníkům. Nejsou sice nic moc, ale princezny (které mimochodem také nejsou fyzicky nic moc) z nějakého nepochopitelného důvodu dávají přednost prosťáčkům z vlastního lidu před urozenou krví zahraničních ženichů. Naprosto při tom ignorují požadavek multikulturalizmu, ukazují svou úzkoprsost a xenofobní chování.

Mezitím se nám Maruška zabouchla do místního rybáře a žije s ním v chajdě u rybníka. Hodná kouzelná babička z lidu si ji povolá k sobě a předá jí kouzelnou slánku. „Pokud by král chtěl sůl jen pro sebe, nebude mu stačit,“ říká. „Pokud by ji ale chtěl dát všem v celém království, slánka je bezedná.“ a pošle Marušku s kouzelnou slánkou na hrad. Pohádka nezmiňuje, jaké sankce Evropské unie čekají zemi za neplánovanou nadprodukci vlastní soli, ačkoliv právě tohle by mě zajímalo. Maruška donese slánku na hrad a všichni se radují. Chybějící státní poklad kupodivu nikomu nechybí.

Zajímal by mě klíč, podle kterého tehdejší režiséři obsazovali role princezen. Já vím, že musel být ideový, že se typ princezny musel blížit obyčejné ženě z lidu, ale přece... Proč alespoň nevybrali dívky mladší? Přece se razilo heslo „mladí vpřed“. Proč všechny princezny té doby jsou ženy starší, zralé, mírně zakulacené? Vypadají spíše jako dojičky z místního JZD a ne jako princezny. Proč jsou tak úžasně asexuální?

Výjimku tvoří princezna z poslední pohádky, o které se dnes chci zmínit. Tři oříšky pro Popelkus mladou a hezkou Libuši Šafránkovou v hlavní roli. Byla natočena v roce 1973 a rozdíl dvaceti let je vidět. Šafránková je v té pohádce prostě k zulíbání a myslím, že právě její přítomnost přispěla ke vstupu této pohádky na český filmový Olymp.

Dlouho jsem podvědomě cítil jakýsi nesouhlas s tou pohádkou, něco mi v ní vadilo, nedokázal jsem to pojmenovat. Až teď jsem na to přišel. Jsou to kostýmy. A když jsem si přečetl, že kostýmy navrhoval Havlův milec Theodor Pištěk, najednou to do sebe zapadalo. Zkrátka kolem Havla se soustřeďují určití lidé, které nemusím. Nemusím ani vědět, že patří k němu, jsou mi nesympatičtí sami o sobě. Obávám se, že Theodor Pištěk je jedním z nich. Navrhoval mimochodem také uniformy pro hradní stráž, o tom, jak to dopadlo, víte sami.

Popelka se narodila zřejmě bohatému statkáři a mohla se mít dobře. Bohužel její mládí je jedno velké utrpení. Může za to smrt obou rodičů, matka zřejmě umřela dříve, otec se ještě stačil před svou smrtí podruhé oženit a to neměl dělat. Pohádka nezmiňuje, nač otec zemřel a kdy. Zastihuje Popelku zneužívanou (nikoliv sexuálně, pouze mentálně a fyzicky) a ponižovanou zlou macechou a její dcerou. Být to dnes, už by nejspíše byla v Klokánku, ale tam by zase nepotkala prince.

Popelka se snaží žít dvojí život. Otec ji naučil jezdit na koni a lovit a to je to, co ona miluje. Dokud je macecha doma, pracuje. Jakmile vytáhne paty, Popelka šup na koně a hurá do lesa. Díky tomuto svému hobby se také seznámí s místním princem, který – jak se zdá – tuto kratochvíli preferuje nad studiem státnických záležitostí.

Popelka se kamarádí se všemi zvířátky, kromě těch, které loví v rámci svých úniků.

Selčin statkář (Vladimír Menšík) s Popelkou cítí, ale nedokáže jí pomoci. Tak alespoň její výlety do lesa kryje. Při cestě za nákupy do města (nechápu, jak mohla selka poslat nakupovat látky na šaty na ples svého statkáře a proč si tuto jistě radostnou činnost nenechala pro sebe) mu do nosu cvrnkne větvička se třemi oříšky (sestřelil ji zlomyslný princ) a ty oříšky jsou pak základem jejího (Popelčina) štěstí.

Troje šatičky, které z oříšku vypadnou, by mohly být docela hezké, kdyby se na nich nepodílel Theodor Pištěk. Naštěstí Popelce by slušel i pytel.

Ve filmu princ zastřelí z kuše živou lišku. Fuj. Dokonce pak dělá nad mrtvolou lišky jakýsi myslivecký rituál. Podruhé fuj. Vrazi zvířat se radují. Tuto scénu tedy skutečně nemusím.

Dále už to znáte, děj se drží klasické předlohy. Král chce prince oženit, ten dává přednost bezstarostnému životu s kamarády – dokud nepotká tajemnou krásku – Popelku. Nebýt hezkých šatů z oříšků, nedostala by se na ples, netančila by s princem a dodnes by patrně seděla v Klokánku coby stará panna.

Kupodivu na těch pohádkách vyrostlo několik generací, včetně té mojí, a nezdá se, že by se na nás navzdory určitým ideovým nedostatkům nějak negativně podepsaly. Ty pohádky nesou jasný a pevný morální standard. Zlo je zlo, dobro je dobro, tečka. Tak to má být.

Je mi trošku líto dnešních dětí. Pohádky, které se natáčejí dnes, sice netrpí problémy s multi-kulti, nejsou xenofobní ani v nich nevraždí zvířata, ale přece jen mám pocit, že jim něco chybí.

Jak 19. listopadu uvedl Český rozhlas v pořadu Svět viděný internetem například současní britští nakladatelé cenzurují knížky pro dětí a zbavují je všech zmínek o bezpečnostních a zdravotních rizikách, píše britský Daily Telegraph. Autorka 15 knih pro děti Lucy Gardnerová si stěžuje, že jí editoři vyškrtali scénky, ve kterých nezletilé děti braly do ruk ostré předměty nebo podnikaly jiná nebezpečná dobrodružství. Z pohádky tak například vypadla scéna, při které si děti opékají špekáčky nad ohněm, které vydechuje z nozder jejich kamarád drak. Scéna prý byla proti bezpečnostním předpisům, sdělil jí nakladatel.

I pohádka o Maxovi a obřím máku byla upravena. V pohádce vyšplhá hrdina po stonku až do nebe. Děj pohádky sice tentokrát neutrpěl, ale ilustrátor nesměl zobrazit chlapce v nebezpečné výšce. Místo toho jej nechal vylézt na věž z plechovek. (Zmíněná pasáž je od 13. minuty, 5. sekundy.)

A teď mě omluvte. V televizi právě začíná druhý díl Pekařova císaře s Werichem v hlavní roli. Musím to ještě vychutnat, dokud jsem tady. Brzy se vracím do Kanady.

Diskuze

33 příspěvků ( 33 nových)