Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Dva rytíři a jeden drak

Uri Avnery( více o autorovi > )

23.10.2007

---

Dopad všech těchto knih byl ještě zesílen jejich načasováním. Vyšly přesně v době, kdy byla široká veřejnost připravena pohotově jejich poselství vstřebat.

Může se dost dobře ukázat, že kniha dvou profesorů, Johna Mearsheimera a Stephena Walta Izraelská lobby a americká zahraniční politika, je rovněž takovou zásadní publikací.

Je to 355 stránkový suchý exaktní rozbor doplněný dalšími 106 stránkami s několika tisíci odkazy na zdroje.

Styl knihy není nijak bojovný, je naopak velmi střízlivý, zdrženlivý a čistě faktografický. Autoři si dávají velmi dobrý pozor na to, aby se nedotkli ani slovíčkem legitimity lobby, a spíše se mohou přetrhnout, aby zdůraznili svou podporu existenci a bezpečnosti Izraele. Fakta nechávají mluvit samy za sebe. S dovedností zkušených mistrů pokládají systematicky cihlu za cihlou, vrstvu za vrstvou a nenechávají ve své argumentaci nic náhodě.

Takový mohutný val nikdo nedokáže strhnout žádným rozumným argumentem. Ani se o to nikdo nepokusil a nepokouší. Místo toho se na autory hází špína a jsou osočováni z nekalých pohnutek. Kdyby se dalo jejich pojednání zcela ignorovat a zamést pod stůl, došlo by k tomu - přesně tak, jak se to stalo jiným knihám, pohřbeným zaživa.

(Před několika lety se v Rusku objevilo rozsáhlé dílo světově proslulého laureáta Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna Dvě stě let pospolu. Tato kniha pojednávající o vztazích Rusů a ruských Židů je naprosto ignorována. Pokud vím, tak nebyla do žádného jazyka přeložena a zcela jistě ne do hebrejštiny [dvoudílné vydání knihy vyšlo v češtině v nakladatelství Academia v letech 2004 a 2005 - pozn.překl.] Ptal jsem se na toto dílo několika předních izraelských intelektuálů a žádný z nich o něm nikdy nic neslyšel. Ani na Amazon.com se kniha nedá nalézt, ač jsou zde jinak všechna ostatní autorova díla.)

Profesoři Mearsheimer a Walt do toho jdou naplno. Zabývají se tématem, které je ve Spojených státech naprostým tabu a o kterém by nikoho ani ve snu nenapadlo se zmiňovat - o neskutečně obrovském vlivu proizraelské lobby na americkou zahraniční politiku.

Spis nelítostně systematicky analyzuje a dopodrobna rozebírá činnost lobby, popisuje její modus operandi, odhaluje její zdroje financování a vztahy s Bílým domem, oběma sněmovnami Kongresu, předáky dvou hlavních politických stran a s lidmi řídícími sdělovací prostředky.

Autoři legitimitu proizraelské lobby nezpochybňují. Ukazují naopak, že stovky podobných lobbyistických uskupení představují klíčovou roli v americkém demokratickém systému. Například zbrojařská a zdravotnická lobby jsou také velmi silnými politickými silami. Nicméně proizraelská lobby zbytněla tak, že to překračuje všechny meze. Její politická síla je s jinými nesouměřitelná. Jen ona dokáže umlčet jakoukoli kritiku z Kongresu či z médií namířenou na Izrael, jen ona dokáže to, že je odvážlivý kritik donucen k demisi z politické funkce, zabraňujíc čemukoli, co se neshoduje s vůlí izraelské vlády.

Druhá část spisu ukazuje, jak lobby uplatňuje svoji strašlivou moc v praxi, jak zabránila tomu, aby nebyl vyvinut sebemenší nátlak na Izrael ve věci mírového vyrovnání s Palestinci, jak dotlačila Spojené státy k invazi do Iráku, jak se je nyní snaží donutit k útoku na Írán a Sýrii, jak podporovala izraelskou vládu v nedávné válce v Libanonu a blokovala výzvy k příměří, protože si ho prostě nepřála.

To všechno je podloženo tolika nevyvratitelnými důkazy a citacemi z různých písemností (především z izraelských zdrojů), že jejich tvrzení jednoduše ignorována být nemohou.

Většina z těchto odhalení však nejsou pro ty, kdo se v Izraeli těmito záležitostmi zabývají, ničím novým.

Já sám osobně bych mohl ke knize přidat celou další kapitolu vlastních zkušeností.

Ke konci padesátých let jsem poprvé navštívil Spojené státy. Hlavní newyorská rozhlasová stanice mě pozvala, aby se mnou natočila interview. Před natáčením jsem byl upozorněn: "Prezidenta (Dwight D. Eisenhower) a ministra zahraničí (John Foster Dulles) můžete kritizovat, co hrdlo ráčí, ale prosím vás nekritizujte přední politiky Izraele!" Nakonec bylo celé interwiev zrušeno a místo mě byl pozván velvyslanec Iráku. Kritika byla evidentně přijatelná z úst Araba, ale naprosto neúnosná od Izraelce.

V roce 1970 mě uznávané Společenství smíření (Fellowship of Reconciliation) pozvalo, abych uspořádal přednáškové turné na třiceti univerzitách pod záštitou Hillelových rabínů. Když jsem přijel do New Yorku, bylo mi oznámeno, že 29 přednášek se ruší. Jediný rabín, který přednášku nezrušil, byl Balfour Brickner, a ten mi ukázal tajné sdělení Protipomlouvačné ligy (Anti-Defamation League), která v něm mé přednášky zakazovala. Psalo se v něm: "Jelikož člen Knessetu Avnery nemůže být považován za zrádce, působilo by hluboce rozvratně, kdyby se v této době objevil na veřejnosti..." Nakonec se všechny přednášky konaly pod záštitou křesťanských knězů.

Především si ale velmi dobře vzpomínám na deprimující zážitek z Baltimoru. Jeden laskavý Žid, který mě dobrovolně hostil, se kvůli zrušení mých přednášek v tomto městě velmi rozhněval a tvrdošíjně trval na tom, aby se konaly. Pročesali jsme spolu všechny ulice v židovských čtvrtích - jednu vývěsku s židovským jménem za druhou - ale nenalezli jsme jednoho jediného manažera, který by poskytl sál pro konání přednášky člena izraelského Knessetu. Nakonec se přednáška uskutečnila v suterénu domu, ve kterém měl můj hostitel byt - a funkcionáři židovské komunity přišli protestovat.

Ten rok jsem v průběhu Černého září pořádal tiskovou konferenci ve Washingtonu DC pod patronátem náboženské Společnosti přátel (Quakers). Vypadalo to, že proběhne velmi zdárně. Novináři přicházeli přímo z tiskové konference s předsedkyní vlády Goldou Meirovou a zasypávali mě nesčetnými dotazy. Z nejvýznamnějších sdělovacích prostředků tu nechyběl snad žádný - byli tam televizní a rozhlasové stanice a přední noviny. Když skončila plánovaná hodina rozhovoru, nenechali mě novináři odejít a já jsem mluvil ještě další hodinu a půl. Ale druhý den bylo v médiích ticho po pěšině, nevyšlo jedno jediné slovíčko. Po jednatřiceti letech v říjnu 2001 jsem pořádal tiskovou konferenci na Capitol Hillu ve Washingtonu a stalo se úplně to samé, účastnila se jí většina médií, prodloužila se o hodinu - ale ani jedno jediné mé slovo z konference se nikde v médiích neobjevilo.

V roce 1968 vydalo jedno velmi uznávané americké nakladatelství (Macmillan) moji knihu Izrael bez sionistů, která byla později přeložena do osmi jazyků. Kniha popisuje izraelsko-palestinský konflikt zcela odlišně, než bylo zvyklé, a předkládá revoluční myšlenku té doby - zřízení palestinského státu vedle izraelského. V amerických médiích o ní nevyšla jedna jediná recenze. Zašel jsem poté do jednoho z nejvýznamnějších knihkupectví v New Yorku a svou knihu jsem tam nenašel. Zeptal jsem se na ni prodavače, ten knihu našel pohřbenou pod haldou svazků a položil ji navrch. Po půlhodině už byla opět schována někde hluboko pod hromadou knih.

Kniha pojednává o dvoustátním řešení konfliktu (dva státy pro dva národy) dávno před tím, než vešlo do obecného konsenzu, a o integraci Izraele do "semitského regionu". Jistě, jsem izraelský vlastenec a byl jsem zvolen do Knessetu izraelskými voliči. Ale kritizoval jsem izraelskou vládu - a to bylo příliš.

Kniha Mearsheimera a Walta, kteří kritizují izraelskou vládu z jiného úhlu pohledu, už nemůže být pohřbena pod zem. Už jen tento fakt je výmluvný sám o sobě.

Jejich kniha je založena na pojednání, které minulý rok uveřejnil britský tisk, jelikož se jej neodvážil zveřejnit žádný vydavatel ve Spojených státech. Letos už se však publikace chopilo významné americké nakladatelství - to je znamení, že se věci dávají do pohybu. Situace se sice nemění, ale vypadá to, že se o této záležitosti může alespoň diskutovat.

Vždycky záleží na správném načasování - a vypadá to, že na tuto knihu, která mnoha dobrými Američany zacloumá, už čas dozrál. Kniha už nyní způsobuje rozruch.

Oba autoři jsou samozřejmě obviňováni z antisemitismu, rasismu a nenávisti k Izraeli. Ale k jakému Izraeli? Vždyť sama proizraelská lobby je tím, kdo hluboce nenávidí rozsáhlou část Izraele. V poslední době se ještě více přiklonila k pravici a některé její podstatné složky - jako například neo-cons, kteří si prosadili iráckou válku - jsou otevřeně napojeni na pravicový Likud a především na Benjamina Netanyahu. Miliardáři financující lobby jsou titíž lidé, kteří financují izraelskou extrémní pravici a většina z nich i izraelské osadníky.

Malé, ale odhodlané židovské spolky ve Spojených státech, které podporují izraelská mírová hnutí, jsou nemilosrdně pronásledovány. Někteří to po několika letech zabalí. Členové izraelských mírových seskupení, kteří jsou vysláni do Spojených států, jsou bojkotováni, obviňováni ze sebenenávisti a všelijak pomlouváni.

Politická hlediska obou profesorů stručně uvedená na konci knihy jsou shodná se stanovisky izraelských mírových hnutí: dvoustátní řešení Izrael - Palestina, ukončení okupace, hranice vytyčené Zelenou linií a mezinárodní podpora pro mírové osidlování.

Jestliže se tohle nazývá antisemitismem, pak jsme tedy všichni antisemité. A křesťanští sionisté - ti, kteří otevřeně hlásají návrat všech Židů do Izraele, ale tajně prorokují zánik všech neobrácených Židů po druhém příchodu Ježíše Krista - jsou jedinými "Lovers of Zion", milovníci Siónu.

I když se ve Spojených státech nesmí o proizraelské lobby vyřknout sebemenší kritické slůvko, je lobby daleka toho být srovnávána s tajným spolkem osnujícím konspirace jako ten z Protoků sionských mudrců. Je to úplně naopak, neboť AIPAC, ADL, Sionistická federace a další se svými kousky halasně vychloubají a své neuvěřitelné úspěchy veřejně rozhlašují.

Zcela přirozeně mezi sebou jednotlivé spolky lobby soupeří - kdo z nich má největší vliv na Bílý dům, kdo nahání strach většině senátorů, kdo ovládá více novinářů a komentátorů, atd. Takovéhle závodění jen způsobuje permanentní stupňování tlaků - protože každá úspěšná akce jednoho uskupení pohání ostatní, aby ho přetrumfly. To je ale velmi riskantní, protože jednoho dne může dost dobře dojít k tomu, že se takový monstrózně přefouknutý balón rozprskne a ulpí na všech amerických Židech (kteří mimochodem podle výzkumů veřejného mínění protestují proti mnoha postojům, v jejichž souvislosti lobby prohlašuje, že mluví za ně, za americké Židy.)

Většina americké veřejnosti je proti válce v Iráku a považuje ji za katastrofální. Většina těchto lidí si však stále nedokáže dát iráckou válku do souvislosti s proizraelskou lobby. Žádný tisk ani politici se stále neodvažují na tuto souvislost ani zmínkou narazit. Ale jakmile se tohle tabu prolomí, může to pro Židy i Izrael znamenat velké nebezpečí.

Pod povrchem se proti lobby hromadí hněv. Kandidáti na prezidenta jsou nuceni se plazit před AIPACem, senátoři a kongresmani se stávají jejími otroky, pracovníci z médií mají zakázáno psát to, co si skutečně myslí - všichni tito lidé si lobby skrytě hnusí. Pokud nahromaděný hněv a zlost explodují, může zasáhnout i nás.

Proizraelská lobby se stala Golemem. A v legendě o Golemovi se vypráví, jak on sám nakonec přivedl svého tvůrce do neštěstí.

Dovolte mi nyní, abych zde vyjádřil své vlastní mínění.

Když vyšel původní článek profesorů Mearsheimera a Walta, říkal jsem, že "ocas vrtí psem a pes vrtí ocasem." Ocasem je samozřejmě myšlen Izrael.

Oba profesoři stvrdili první část rovnice, ale důrazně popřeli část druhou. Jejich zásadní tvrzení spočívá v tom, že vidí lobby jako tu, která nutí Spojené státy, aby jednaly proti svým vlastním zájmům (a z dlouhodobého hlediska i proti skutečným zájmům Izraele). Autoři nepřipouští mé tvrzení (citované v jejich knize), že Izrael v Libanonské válce jednal jako "rotvajler Ameriky" (zatímco Libanon jako "dobrman Íránu").

Souhlasím s tím, že Spojené státy si počínají v neprospěch svých národních zájmů (i zájmů Izraele) - jenže vedení Ameriky to vidí jinak. Bush a jeho klika věří tomu - i bez přispění proizraelské lobby - že pro Spojené státy je výhodné zařídit si uprostřed regionu plného velkých ropných zásob permanentní vojenskou přítomnost. Podle mého názoru je toto kontraproduktivní jednání jedním z hlavních důvodů pro válku, současně s touhou odstranit jednoho z nejnebezpečnějších protivníků Izraele. Kniha se touto otázkou zabývá bohužel jen velmi krátce.

To vše však nijak nezmenšuje můj hluboký obdiv k myšlenkové kvalitě, poctivosti a odvaze Mearsheimera a Walta, dvěma rytířům, kteří jako Svatý Jiří vyráží kupředu, aby se utkali s hrůzostrašným drakem.

Článek Two Knights and a Dragon vyšel 4. října na blogu mparent7777-2.blogspot.com. Překlad paní Drahomila.