Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

IZRUSA - války v zájmu „Nového světového řádu“

26.9.2007

Kdo se ptá po smyslu tohoto Nového řádu, dostává zpočátku ne právě nerozumně znějící odpověď. Ale již při prvním poslechu či četbě jeho teoretických základů se vkrádá zcela zvláštní pocit: Na tomto novém pořádku se něco nezdá být v pořádku, ale nelze to okamžitě formulovat. Teprve intenzivní uvažování a systematická analýza umožňuje odpověď - a je zcela neuvěřitelná! Může totiž pocházet od ďábla nejvyšší inteligence, velkého protihráče v Goetheho „Faustovi“ nebo od „Samiëla“ (od 3. století), satana v judaismu a „hlavy všech démonů“ v židovské kabbale. (Odtud také název naší knihy!) Cílem „Nového světového řádu“ totiž není „svět dobra“ nebo „globus spravedlnosti“, nýbrž na Machivelliho „Il Principe“ (Vladaře) orientované, chladně vykalkulované a mimořádně brutální panství jisté mocenské skupiny, která se cítí jako legitimní pán světa.

Pokud jde o cíle, samozvaní páni světa se v žádném případě neohlížejí na vyšší hodnoty, jako je např. právo osob a národů na sebeurčení. Sice rafinovaně ustavičně mluví o „hodnotách“, ale rozhodně nemají na mysli totéž, co se pod nimi primárně rozumí v eticky zaměřených kulturách. „Nový světový řád“ je naopak formován tzv. sekundárními hodnotami jako např. „pořádek“ (který ovšem vládne i v koncentračních táborech), „spolehlivost“ (jíž se může vykázat třeba i kat) a „loajalita“ (jakou ve vnitrostátních věcech požadovali i dosavadní rekordmani „očisty vyhlazením“, bolševici).

Těmto cílům odpovídají i metody, jejichž prostřednictvím má být „Nový světový řád“ prosazen a které - jak si dále podrobně ukážeme - jsou již také dalekosáhle prosazovány. Jsou to metody, při jejichž pouhém jmenování se lidé zachvějí hrůzou a vyděsí. Ve středověku se obětem také před samotným mučením nejdříve ukazovaly příslušné nástroje a vysvětloval jejich účinek. Kdo to chce znát konkrétněji, tomu lze doporučit pohled do historie sedmi desetiletí komunismu v SSSR. Kdo dává přednost pouhé literatuře, má k dispozici proslulou Orwellovu vizi budoucnosti „1984“. Tam již není žádná soukromá sféra, nýbrž všudypřítomné „oko“ státu, Velkého Bratra. Novým ideálem je průhledný „občan v akváriu“. Podle svatouškovského (díky G. W. Bushovi již v USA běžného) odůvodnění se tím dosáhne „daňové poctivosti“ a „bezpečnosti před terorismem“. V „Novém světovém řádu“ je udavačství naráz ctností, tupá „věrnost státu“ již náhle není charakteristikou nacistického státu nebo sovětské diktatury, a koncentrační tábory (které se tak ovšem nenazývají) pro vnitrostátní „sabotéry Nového světového řádu“ i pro vnější „teroristické nepřátele“ se stávají normální věcí. Zdánlivé sebeomezování opozičních sil, chladnokrevné odstraňování svobody názorů a vymývání mozků (oběťmi jen sotva vnímané) i reedukace k poslušnosti vůči údajně „civilizaci“ ztělesňující řídící moci - to všechno neodmyslitelně patří k tomuto „novému“ řádu! A mučení k vynucení „pravdy“ z „podezřelých z terorismu“ je potom už jen posledním „logickým“ důsledkem.

První „prominentní“ zastánci toho návratu k barbarství, které se tak dávno považuje za překonané, již dávno pozdvihli své daleko slyšitelné hlasy. (Například v Německu profesor na mnichovské vysoké škole budenswehru Michael Wolfsohn, i ministr vnitra a policejní ředitel ve Frankfurtu Walter Schäuble.)

Není třeba být nezbytně křesťan, aby tváří tvář tomu člověk nepomyslel na Ježíšova slova: „Vy jste z otce ďábla!“ (Jan 8,44). A naši čtenáři sami později poznají, že pojem „Samiël“ rozhodně není nijak přehnaný. Nyní se však vraťme k bezprostředně hrozící vojenské popravě Íránu.

Jedno je předem jisté - bude to krajně nerovný boj. Proto je také, přinejmenším vojensky, vítěz již dopředu jistý. Írán je totiž ohrožován dvěma v současnosti asi neporazitelnými nepřáteli, kteří jsou (jak se později ukáže) svázáni tajným poutem a svůj postup plánují společně, na všechno neočekávané reagují pružně a své odpůrce nemilosrdně zbavují moci, mrzačí a při sebemenším odporu likvidují.

Kdo jsou tito nepřátelé Íránu (i když se za takové formálně neprohlašují, jako třeba „Dohoda“ v první a „Spojenci“ ve druhé „světové“ válce proti Německu)? Nuže, jednak je to světová vojenská moc číslo 1, tedy USA, a jednak světová politická moc číslo 1, Izrael. A protože obě tyto mocnosti již dávno (dále uvidíme, jak dávno) společně postupují jako rodní bratři, může se nejpozději od první protiirácké války před patnácti lety mluvit již otevřeně o tzv. „USRAEL“. Přesnější je zde ovšem označení jako aliance IZRUSA. Slovo aliance (tj. spojenectví s cílem společného postupu) je zde výstižnější než pouhé „USRAEL“, které spíše označuje pouze společenství smýšlení, z něhož je však již dávno vojenské společenství. Poznání, že tato navenek jako taková sice nevystupující, ale o to mocnější aliance již existuje dávno, má nepodceňovatelný praktický význam. Není zde v žádném případě pouze „izraelská lobby“ v USA, jak prokázal bývalý americký kongresman Paul Findley ve své stejnojmenné knize (viz literaturu). Teprve logické a z množství pozorovatelných skutečností odvozené poznání skutečné aliance nám rázem objasní až dosud nevysvětlitelné a zdánlivě rozporné jevy. Že je v překládané zkratce IRZRUSA na prvním místě Izrael a ne USA (což mohou mnozí povrchní pozorovatelé považovat za nepřiměřené), má svůj důvod v tom, že izraelská vláda a „izraelsky“ myslící osobnosti v USA dokonce i podle vlastních výpovědí vnucují Spojeným státům své mínění, a jen velice zřídka naopak. Do té míry tedy i v této zkratce „nevrtí pes ocasem“, nýbrž právě naopak.

Diskuze

78 příspěvků ( 78 nových)