Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Jak Hizballáh porazil Izrael II.

Vítězství v pozemní válce (dokončení)

Alastair Crooke a Mark Perry( více o autorovi > )

24.10.2006

Armádní nerozhodnost kam, kdy a zda vůbec vyslat své hlavní pozemní síly byly také částečně důvodem pro letecké síly, aby proklamovaly svůj úspěch. Israeli Air Force (IAF) stále tvrdila, že by ze vzduchu určitě uspěla – stačil by ještě jeden den nebo dva. Tato nerozhodnost se odrážela v nejistotě západních médií ohledně toho, kdy začne pozemní kampaň – a zda k ní vůbec dojde.

Vysocí izraelští důstojníci stále říkali svým novinářům, že časování pozemní ofenzívy bylo drženo v přísné tajnosti, a tak o něm sami nevěděli. Váhavost byla také výsledkem malé zkušenosti jednotek IDF, z nichž se jen malá část někdy dostala za hranici. Speciální jednotky IDF, které operovaly v jižním Libanonu, již od 18.července informovaly velení, že jednotky Hizballáhu bojují houževnatě, aby udržely své pozice na prvních liniích u hranic s Izraelem.

V tomto okamžiku udělal ministerský předseda Ehud Olmert politické rozhodnutí: nasadil plnou sílu IDF k poražení Hizballáhu a zároveň jeho blízcí poradci signalizovali izraelskou ochotu akceptovat příměří a rozmístění mezinárodních jednotek. Olmert rozhodl, že Izrael nesloží ruce a neprodleně neakceptuje rozmístění jednotek OSN, ale učiní tak až na závěr.

Především rozhodl o stanovisku Izraele, že by akceptoval umístění sil NATO. Současně s touto strategií byli 21.července zmobilizováni izraelští záložníci. Překvapivá mobilizace (IDF měla nejprve zničit Hizballáh ze vzduchu a když to selhalo, použít své jednotky pravidelné armády – bez povolání záložníků) způsobila, že rozmisťování záloh bylo překotné a nekoordinované (zopakujme, že je překvapující, že Izrael nepočítal s tím, že bude muset povolat zálohy a nepovolal je tedy mnohem dříve).

Navíc rozhodnutí povolat zálohy zastihlo překvapené klíčové vyšší důstojníky záloh, kteří jsou o záměru mobilizace obvykle informováni první a s předstihem. Mobilizace byla spuštěna chaoticky – logistická podpora pro rozmisťované zálohy se zpozdila o 24-48 hodin.

Mobilizace z 21.července byla jasný signál vojenským stratégům Pentagonu, že válka se nevyvíjí dobře. Také vysvětluje, proč izraelské zálohy dorazily na frontu bez potřebného vybavení, bez koherentních operačních plánů, a bez munice dostačující k boji (Po celý konflikt Izrael zápasil s problémem poskytnout zálohám nezbytnou podporu: jídlo, munici a dokonce i dodávky vody dorazily 24-48 hodin po umístěný jednotek ve stanovených zónách na severu).

Následky si okamžitě uvědomili vojenští pozorovatelé. „Izraelské jednotky vypadaly nepřipraveně, neuspořádaně a demoralizovaně“, řekl bývalý americký velitel a dodal, „tohle nebyla namyšlená IDF, kterou jsme viděli v předchozích válkách.“

Ve snaze řídit se Olmertovým politickým trikem opět převážil cíl IDF totálně zničit Hizballáh. „Je tu jedna spojnice mezi našimi vojenskými a politickými cíly“, řekl den po mobilizaci izraelský brigádní generál Ido Nehushtan. „Cílem není nutně zničit každou raketu Hizballáhu. Co musíme udělat, je rozvrátit vojenskou logiku Hizballáhu. A řekl bych, že to se v předchozích dnech nestalo.“

Byl to rozhodně podivný způsob jak prezentovat vojenskou strategii – vést válku na „rozvrácení vojenské logiky“ nepřítele. Nehushtanovo prohlášení mělo mrazivý dopad na pozemní velitele IDF, kteří nechápali, jaké přesně tu jsou cíle. Ale jiní velitelé IDF byli optimističtí – ačkoli IAF selhala ve snaze ukončit raketové útoky Hizballáhu na Izrael a jeho města, ve dnech 19. – 21. července bylo na Izrael vypáleno méně raket než kdykoli jindy (velice málo 19.července, okolo 40 raket 20.července a 50 raket 22.července).

22. červenec byl také dnem, kdy do konfliktu poprvé vojensky vstoupily USA. V pozdních hodinách 21.července obdržel Bílý dům od Olmerta a IDF žádost o zajištění množství speciální munice – další náznak, že IDF selhala ve své misi zničit vojenskou sílu Hizballáhu během prvních kol války.

Žádost byla bleskově schválena, munice naložena a dne 22.července dopravena do Izraele. Vyšší důstojníci Pentagonu byli ohromeni objemem požadavku, který znamenal, že Izrael spotřeboval většinu své munice v prvních 10 dnech války – a to enormním zvýšením počtu cílů, což naznačovalo, že Izrael opustil taktické bombardování Hizballáhu a připravil se na tvrdý úder proti zbývající libanonské infrastruktuře, strategii, která nefungovala ani během druhé světové války, kdy USA a Británie zničily 66% hlavních populačních sídel Německa bez jakékoli rozeznatelného efektu na německou morálku nebo vojenskou sílu.

Přesto zaznělo v Pentagonu trochu reptání, když jeden déle sloužící důstojník připomněl, že dodání americké munice Izraeli připomínalo podobný požadavek učiněný Izraelem v roce 1973 – na vrcholu Jom Kippurské války. „Tohle může znamenat jen jedinou věc“, řekl, „jsou v úzkých.“

I přes své obavy z izraelského postupu (tyto obavy, ačkoli nebyly zveřejněny, byly hluboké a značné – a dosáhly až k nejvyšším velitelům US Air Force) o tom vyšší američtí důstojníci pomlčeli před veřejností. A to z dobrých důvodů: Kritika Izraele za vyžadování dodávek zbraní během války v roce 1973 vedla k rezignaci předsedy Joint Chiefs of Staff (JCS), t.j. nejvyššího velení armády USA a Pentagonu, generála George Browna. Brown byl rozzuřen, že americké zbraně a munice byly zasílány do Izraele, zatímco američtí velitelé ve Vietnamu protestovali nad nedostatkem stejného materiálu v jejich válce v jihovýchodní Asii.

Diskuze

32 příspěvků ( 32 nových)