Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Nejdůležitější je čest

Mike Whitney( více o autorovi > )

21.8.2006

Jeden obrázek řekne vše. Na fotografii lze vidět dlouhou řadu špinavých a ucouraných izraelských vojáků, vlekoucích se jižně směrem k izraelským hranicím. Jejich velitel věnuje do kamery prázdný pohled s výrazem čisté beznaděje a vyčerpání. V pozadí lze vidět vojáka, který se snaží uchlácholit druha, jež nedokáže ovládnout pláč.

Takhle vypadá porážka.

Doma v Izraeli palcové titulky v novinách rozebírají každý detail odchodu z Libanonu. Analýzy a talk show obviňují každého, kdo se jen vzdáleně podílel na měsíc trvajícím debaklu. Oblíbeným terčem kritiky a vtipů médií je premiér Olmert. Jeho popularita poklesla z 80 % před útokem na nějakých 40 % dnes. V mezičase popularita jeho politického oponenta Benjamina Netanyahu vyšplhala na 57 %, což zvyšuje jeho šanci, pokud by byl Olmert přinucen k odchodu.

Izrael se utápí v kolektivní zlobě a sebelítosti. Porážka otřásla národním pocitem sebedůvěry a dobré nálady. V Tel Avivu se vypráví vtip, že zdravotní stav Ariela Sharona se náhle prudce zhoršil poté, co se dozvěděl, co se děje v Libanonu.

Tahle frontová linie shrnuje celkový stav malátnosti v Izraeli.

Média referují o fiasku v Libanonu střídavě narcisticky a hystericky. Detaily masivní destrukce na libanonské civilní infrastruktuře a životním prostředí jsou odsunuty na vedlejší kolej, smrt 1300 lidí je irelevantní. Jediné, co má cenu, je izraelské utrpení, všechno ostatní je triviální. Zatímco Libanon je plně zaměstnán vyhrabáváním 300 těl obětí z trosek svých domů, Izrael je plně zaujatý ztrátou svých „zastrašovacích prostředků“ nebo otřeseným smyslem po „nepřemožitelnosti“.

Je to zajímavá studie převažující megalomanie izraelské společnosti, kultury patologické zahleděnosti do sebe podobně jako u svých amerických spojenců. Není divu, že je tak těžké dosáhnout bezpečnosti, když lidé mají tak absolutní nedostatek empatie.

Co se Libanonu týče, teprve postupně si uvědomuje rozsah škod. Na jihu jsou celá města srovnána se zemí a většina jeho životně důležité infrastruktury je v troskách. Dobře je to popsáno v článku „Bolest nezná příměří“ od Baruchy Peller na serveru counterpunch.org.

„Stěny domů, které dříve chránily rodiny a vytvářely pocit bezpečí kolem jejich životů, jsou nyní na kusy, rozdrceny a pokryty jemným prachem. Prohrabuj tu suť. Kopej do rumiště. Zůstaň bez hnutí, mlčenlivě stát. Sám s pocitem absolutna destrukce doprovázeného miliony rozbitých kousků všeho, co tady dříve bylo. Odejdi od trosek. Zkus zapomenout. Vzdal se od těch příšerných symbolů. Ale tvoje mysl zůstala na kusy, životy jsou na kusy, lidé, kteří už nikdy nebudou vítat hosty na svém zápraží. Můžeš odejít. Je příměří. Ale rakety dopadají stále. Nikoliv z oblaků, ale za semknutými víčky libanonských očí. Budou už navždy dopadat v jejich myslích, budou stále rozbíjet na kusy něco, co tady kdysi bylo.“

Diskuze

202 příspěvků ( 202 nových)