Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Mlčení okupantů

Americké ztráty v Iráku jsou mnohem vyšší, než se udává

Bývalý člen americké námořní pěchoty( více o autorovi > )

23.11.2005

Přes to všechno se pravda o ztrátách nedostane k široké veřejnosti. Proč? Tato otázka mne vlastně v době pobytu v Iráku soužila. Jakým způsobem se americkému vedení daří tajit fakt smrti vojáka před jeho příbuznými. Jak se americkému vedení daří nutit kolegy padlých k mlčení? Kam jsou ukryty mrtvoly? Do Německa? Do Kuvajtu? Kam jinam?

Pro Spojené státy je téma lidských ztrát, utrpěných v bojových akcích, staré jako korejská válka. Tehdy totiž Američané utrpěli větší ztráty než v obou světových válkách dohromady, bez ohledu na porovnání zisku vojenského nebo politického. Vážení čtenáři se jistě podiví, když se dozvědí, že umění zatajování pravdy před vlastní americkou společností se praktikuje už po desítky let.

Kolik času uplynulo od vietnamské války? Čtyřicet let, o něco víc … Nicméně tisíce Američanů dosud neznají pravdu o osudu svých příbuzných, blízkých, kolegů. Tisíce rodin stále věří, že jejich manželé, synové a bratři zmizeli nebo stále plní jakési tajné poslání ve Vietnamu. Další tisíce rodin věří, že jejich příbuzní zemřeli až po skončení války. Někteří si namlouvají, že jejich synové prožili psychologický stres, po němž se uzavřeli do kláštera nebo emigrovali. Současně oficiální Washington rozpaluje emoce, když obviňuje Vietnam z údajného zadržování amerických vojenských zajatců nebo zatajování údajů o místech jejich pohřbu.

V Iráku může americké vedení klamat podle libosti. I v případě, že pravda jednou vyjde najevo, příbuzní mrtvých mezitím už tento dočasný svět opustí, nebo politikové, kteří tuhle válku rozpoutali, odejdou z politiky anebo z jiných důvodů, např. zdravotních, se nebudou moci ze svých zločinů zodpovídat. Ostatně problém sám už tehdy ztratí svou aktuálnost a bude zajímat jen profesionální hledače pravdy typu Michaela Moorea.

Sama válka s Irákem bude pod tlakem politické konjunktury a historické paměti časem líčena jako „ušlechtilá záležitost“ a její veteráni budou na všechny strany poskytovat rozhovory a inkasovat honoráře. Nikdo si nevzpomene na válečné oběti, nebude žádat odškodnění nebo aspoň omluvu. Řekněte – je to nadsázka? Přece právě tak to je s veterány válek v Koreji, Vietnamu a kde všude ještě se američtí žoldáci rozhodli vnutit své ideály. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak smutné.

George W. Bush pobírající plat prezidenta může pokojně spát, zatímco tisíce rodin budou oplakávat své blízké. On sám při vhodné příležitosti – v Den nezávislosti, Den veteránů nebo Den díkůvzdání – uroní vřelou slzičku a slíbí, že iráčtí „teroristé“ za všechno zaplatí. Přesně tak to bude, protože tak se to patří.

Čtenáři se mohou zeptat – a co na to vůdcové a kolegové padlých? Jak je možno přinutit je k mlčení a ztrátě loajality vůči druhům ve zbrani? Co svědkové? Co masové informační prostředky? Jak je možno zamlčet, snížit nebo zbagatelizovat údaje o ztrátách?

Informace o ztrátách se zásadně podávají ve třech případech:

1. když voják zemře před očima druhů,

2. když informaci o ztrátách stihnou podat nezávislé informační prostředky,

3. když se evakuace zabitých protahuje a není možno tuto skutečnost utajit před očitými svědky.

V jiných případech se nemluví o zabitých, ale pouze o zraněných, přičemž procedura probíhá přibližně takto:

1. Mrtvola zabitého se dopraví do polní nemocnice, jeho doklady a osobní věci dostane jednotka vojenské rozvědky. Kolegům padlého se řekne, že byl raněn a je ve stavu vážném nebo kritickém.

2. Pak je mrtvola dopravena do Německa, Kuvajtu nebo jiné země, kde mají Spojené státy své vojenské základny. Tam jsou mrtvoly zmraženy a mohou zůstat uchovány prakticky neomezeně dlouhou dobu.

3. Na základě konkrétních předpisů a instrukcí se velitelům a kolegům kategoricky zabrání v kontaktu s rodinami padlých. Pro nikoho není tajemstvím, že pošta okupačních vojsk v Iráku podléhá totální cenzuře, nezřídka používající metody kontroly korespondence a záznamy o každém připojení některého vojáka na internet nebo použití mobilního telefonu.

4. Pokud je transport mrtvoly do Kuvajtu či Německa z nějakého důvodu nemožný, použije se různých maskovacích prostředků. Tělo je např. možno hodit do řeky a pak je zase „úspěšně“ vytáhnout. Jsou i jiné způsoby. Pozorný čtenář denního tisku si snadno všimne, že v okupační armádě v Iráku dochází k poměrně mnoha nehodám, sebevraždám a případům tzv. friendly fire (přátelské střelby), tj. že vojáci téže armády kropí střelami navzájem sebe místo nepřítele. Pozornosti neujde ani vysoký počet úmrtí na následky nemocí či zranění – nejvyšší od doby 1. světové války, kdy byla lékařská věda na nízké úrovni. Tyto ztráty nejsou označovány za válečné.

5. Není-li padlý rasově bílým protestantským Anglosasem, ale pouze, dejme tomu, smradlavým černochem, tupým Afričanem, opilým Polákem či nějakým všivým Italem, hodí ho do společné jámy – vždycky na ploše vojenské základny nebo jiného pečlivě střeženého objektu.

Samozřejmě, žádný z těchto způsobů není stoprocentně bezpečný. Jeden z hromadných hrobů odhalili partyzáni poté, co vykouřili Anglány z jedné z jejich základen v okolí Basry. Britská vláda musela tehdy dlouho vysvětlovat, že „přehlédla“ několik set padlých „pochovaných v neoznačených hrobech“. Jiný společný hrob byl odhalen na ploše mezinárodního letiště u Bagdádu. Zprávy, a dokonce fotografie, o nalezení zmrazených mrtvol, tu na Kypru, tu v Kataru i jinde se čas od času objeví na internetu.

Jsou to první dokumentární svědectví tohoto typu. Poznáme někdy celou pravdu? Najdou se odvážlivci, připravení provést odborné a nestranné pátrání? Najdou se slušní lidé, připravení výsledky pátrání uveřejnit? Existují vůbec ještě takoví hlupáci, věřící směšným ideám humanismu a spravedlnosti, kteří by vydali svědectví o amerických zločinech v Iráku?

Bylo by dobře, kdyby to učinily evropské a americké televizní kanály, kterým údajně leží na srdci starost o svědomité a nestranné informace. Ale moje zkušenost s nimi mne v této otázce nenaplňuje optimismem. Jedině hlasy některých arabských televizních kanálů – jako al-Džazíra nebo al-Arabíja – se snaží přehlušit fanfáry chrabrého křižáka Bushe, přitakávání jeho Blaira a reklamu na vložky. Zbytek už na poli informační bitvy prohrál.

Zdroj: MILCZENIE OKUPANTÓW. Z polštiny přeložila Eva Cironisová. Článek byl rovněž zaslán na osud.cz a Muslimské listy.

Diskuze

216 příspěvků ( 216 nových)